Asi jste si všimli.
Je mi smutno, tak příjemně nostalgicky, ale smutno, všechny bych vás ráda viděla. Mám trochu problém kombinovat Ostravskou a Bosenskou Veroniku.
Meanwhile in Hercegovina:
Následkem přírodní katastrofy překvapivě nebyly záplavy, nýbrž pětitýdenní rozvrh zahrnující soboty. Všeobecná únava a samovolný bojkot našich mozků a vůbec všech buněk vygradoval tu poslední sobotu, kdy se nedopatřením nestihla doručit snídaně na rezidence dříve, než studenti odešli do školy a potom se neservírovala ani ve škole. Po několika hodinách výuky, kdy se začaly ozývat první kručící pupky podporované soprány a baritony demoralizovaných dětí, ruply ředitelce nervy, křičela, smála se, křičela a potom nám přišel email, že další sobotu se už výuka konat nebude.
Měli jsme Variety show, sehrávali jsme scénky o našich druhácích, myslím, že to dopadlo docela dobře, většinu času se všichni bavili a pár až příliš drsných vtípků všichni přehlédli.
Potom se uskutečnil nás kulturní týden. Bohužel jsem moc nestihla program ostatních zemí, poněvadž jsme klasicky měli každý den odpoledne divadlo. Československý den začal už ráno, kdy jsme pouštěli asi šedesát dílů Pata a Mata ve studovně. Měla jsem radost, že se pár lidí fakt posadilo před plátno a potom se třeba hodinu nemohli odtrhnout a měla jsem ještě větší radost z toho, že mezi nimi bylo pár učitelů.
Na odpolední morbidní storytelling - chtěla jsem vyprávět Otesánka a potom pustit Švankmajerův film, přišel jen Jeffrey, takže jsme se dívali ve třech (s Betkou, Slovenkou) a druhý den se celonoční promítání zvrhlo ve sledování stupidní Německé komedie. Když asi ve tři ráno došlo na Pelíšky, shodou okolností byla vzhůru ta samá trojice lidí jako den předtím. Takže teď je Jeffrey docela nadopovaný českou kulturou (průběžně doplňuju další zcela zásadní věci, třeba Samotáře).
Potkala jsem žluté auto s pražskou espézetkou. Strčila jsem jim za stěrač vzkaz s telefonním číslem, ale neozvali se. Pražáci.
Strávila jsem skvělý den s Colleen (Američankou..) ze školy jsme si šly lehnout do parku a povídaly a povídaly, až jsme skoro zapomněly na čas... já jsem potom utíkala na hodinu divadla a když jsem asi po čtyřech hodinách vyšla ven, zrovna první člověk, kterého jsem potkala, byla Colleen. Tak jsem šly spolu na rezidenci, cestou koupily několik lilků, baklážánů, padlidžanů a eggplantů a potom si uvařily výtečné jídlo (složené částečně z lilků, baklážánů, padlidžanů a eggplantů), zapily ho výtečným pivem (den svatého Patrika, všichni se chovají jako Irové) a potom si zase povídaly a povídaly, až jsme úplně usnuly.
Začíná teplo, až horko, což s sebou přináší problémy oblékání (zakrýt kolena, ramena, dekolt, jinak není možné překročit práh školy), schválně jsem šla zkontrolovat Oviesse, ale oni prostě vůbec žádné sukně pod kolena nebo kalhoty jiné než džíny ani neprodávají.
Byli jsme s klauny ve školce, kde to bylo úplně super, bylo nás maličko, neměli jsme vůbec nic připravené, ale děti to nesmírně ocenily. Potom další den jsme šli do domu Sunce, kde se každý odpoledne sejdou mentálně postižení lidé (dospělí i děti, je jich tam asi deset) a povídají si spolu. Byl tam jeden kluk, bylo mu tak 12 a byl to úplně parádní klaun, v podstatě jsme nemuseli nic dělat, protože on naprosto dokonale vytvářel skeče sám. Byl tam třeba i jeden muž, který hovořil plynně anglicky, německy a italsky (a srbo-chorvatsky samozřejmě), na první pohled nebyl nijak retardovaný a tak jsme docela přemýšleli, jestli se tady vůbec dějí nějaké pokusy zařadit tyhle lidi do společnosti. Nevím, nakolik hluboce je soběstačný, vypadal naprosto nezávisle, ale zase abych nesoudila, když nevím jistě.
Nakonec tadytoho představení jsme jedli dort, všichni, co tam byli. Bylo to celkem milé, už jsem z toho klaunování byla docela zmožená, takže sednout a i dostat něco sladkého, to bylo přesně to, po čem jsem v tu chvíli mohla nejvíce toužit. Nicméně přišla jedna holka, která ani neuměla mluvit a ukazovala na ten kousek dortu, co přede mnou ležel. Začala do něj hrabat rukama, kterýma ale nemohla pořádně hýbat. Vstala jsem a posadila ji na svou židli. myslela jsem, že jí pomůžu ten dort sníst, protože vidličku sama držet nedovedla. Tak jsem ji chtěla nakrmit, jenže to se jí nelíbilo a začala být trochu agresivní, rukama upatlanýma od dortu se ohánět po mně a mně bylo doporučeno si jí vůbec nevšímat. Měla jsem z toho potom docela špatný pocit. Nevím, jak se mám chovat.
Ve čtvrtek se má otevírat Španělské náměstí, které se teď asi půl roku rekonstruovalo, má přijet i Jeho Excelence.
Balkánská hostina byla jako Bosna - byl problém se dohodnout, nakonec nic nefungovalo, ale když se potom všichni chytli kolem pasu a tančili kolo a úplně každý zpíval, chtělo se mi plakat. Tohle bylo ono, asociace na slovo Balkán.
Teď máme hladovku. Začalo to v neděli takovou menší hostinou s přednáškou o tom, co znamená chudoba a hlad. Od hostiny se nejí, vydržet do úterý do večera, za tyto dva dny se vybere za každého asi deset euro, účastní se 85 ze 125 studentů. Za vybrané peníze se koupí jídlo, které se věnuje dětskému domovu nebo utečeneckému táboru (teď vlastně nevím, jaká je ta poslední verze).
Taky se pořádal další Community Care Day, typická akce zachraňme svět, v bílých rukavičkách a s černýma taštičkama sbíráme odpadky. Našla jsem tenisák a rukojeť deštníku, takže jsme potom se Britkou Saffron dělaly turnaj v golfu. Ten stejný den večer byla trashion show - modní přehlídka odpadků. Byl ze mě model, nevím, kde jsou teď fotky, nicméně minisukně z PET lahví a na igelitovém korzetu podprsenka á la Madonna - dva půlky PET lahví. Nafouknutá rukavice místo kloboučku. Taky spousta roztomilých novinových šatiček a sukně z deštníku. Až se dostanu k fotkám, někde je zveřejním. Všechny ty kostýmy mi přišly fakt dobré.
Před chvílí mi do pokoje přišel nějaký cizí kluk a ptal se, kde je Jeffrey. Vážně, ten člověk vstoupil asi v jednu ráno. Navíc je to Nizozemec. Tak jsem šla vzbudit Jeffreyho. Že mu tady najednou přijel jeho spolubydlící z loňska. Který teď studuje politologii na Oxfordu. Jeffrey to ale nepochopil, myslel si, že se mu to jen zdá, protože jako realita je to krajně nepravděpodobné. Tak jsem si s tím člověkem dala čaj (vždycky je čas na čaj) a on se šel uložit do postele. Jestli tu ráno ještě bude, tak nejsem schizofrenik.
And now something completely different:
A stereotype. My roomie is going to Egypt for a week. Her name is Weronika and she is blond. I wonder if she will get back.
A to je konec.
Milion pus do mé nejoblíbenější země, potom taky do Británie a do Itálie a do Polska a do Španělska a do Ameriky a do Bulharska a do Francie a na Ukrajinu.
