Hola hej, vítejte na mojem super čuper novém blogu který je naprosto stupidní-reklamy-a-automatické-přesměrování-na-krásná.cz-portál-po-odhlášení-z-adminu-less. Zkopírovala jsem sem všechny články od té doby, co jsem odjela a dokonce jsem u nich zfalšovala datum, aby to vypadalo, že tu píšu celou dobu. Můj starý blog, na www.jaamealterego.blog.cz, nicméně stále existuje a pokud vás echt zajímá, jaké to bylo když jsem byla hodně zamilovaná a psala filosofické články mnohem závažnější než píše třeba taková Fagi (protože Fagi nemá problém) a pokud se chcete prokousat všemi těmi reklamami, stále tam číhá.
Nyní, co nového v Mostaru.
Tento článek bude mít dvě části, první bude veselá (o tom, co se stalo nejdřív) a druhá bude smutná (o to, co se děje teď). Čtěte, co je vám libo, pravda stejně není nikde.
Posledně jsem skončila těsně před večeří na den Díkůvzdání. To bylo něco ohromného. Snědla jsem asi dvacet miniaturních porcí úplně jiných jídel. Bylo to v rámci kulturního týdne Severní a Jižní Ameriky a Skandinávie (dohromady to je proto, aby jich na to nebylo málo). Takže po kombinaci neuvěřitelných jídel a pro změnu něčeho, co není čevapi, jsme slyšeli vtipné přednášky o všech možných státech zakončené videem o našich Skandinávcích coby Vikinzích, jak na papírové lodi s papírovými pádly v jedném prádné učebně plují do zemí všech ostatních, kteří se na kulturním týdnu podíleli a s využitím typických stereotypů o jednotlivých národech usuzují, že by bylo nejlepší se zase vrátit do sauny Skandinávie. To bylo hrozně milé a cítila jsem se potom jako na UWC.
Potom byl pátek a já jsem měla režijní náladu. Točili jsme to video, na které se chystám skoro od začátku, co jsem tady, myšlenka, co mě napadla při pohledu na jedno hodně zaneřáděné místo tady. Měla jsem už přesný scénář (jakoře krátký pohled do kamery, potom zvedne ruku o dva centimerty, střih, zoom, kamera sjede dolů a tak...), lidi do týmu, asi dvě hodiny jsme si strašně užívali, smáli se a měli možná i pocit, že to k něčemu vede, teď mám materiály a potřebuju se dostat k funkčnímu počítači a zpracovat do to minutového videa. Nejspíše to nebude tak dobré, jak jsem chtěla, každopádně jestli to bude aspoň podobné tomu, jak jsme si představovala, budu celkem spokojená.
Potom jsme měli zkoušku představení s Oliverem a mi se nějak vůbec nechtělo hrát, za to se mi hrozně chtělo režírovat, tak jsem kolem Olivera pořád poskakovala a pořád říkala, co jak má dělat a říkat a on na to reagoval a vygradovával a tak jsem z toho měla hroznou radost.
Potom začlo peklo každodenních hodin divadla. Sněženka nenávidí Olivera a tím to schytává celá naše skupinka. Je to takové Dividlo. Prostě se vyskytl někdo, kdo musí být vždycky, byť neoprávněně, ten nejhorší. Nebo potom taky já neumím říct jednu větu. A když už jí říkám tři hodiny (to není nadsázka) a pořád ji neřeknu správně a Sněženka mi pořád odmítá vysvětlit, jak si tedy přesně přeje, abych to řekla, tak už na to nemám a skoro brečím. Až na to, že já nikdy nebrečím. Protože jsem ten nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě.
Abyste věděli, škola je tady dost podstatnou součástí mého života, takže, možná to bude vypadat trochu prázdně, pokud nezmíním, že jsem jeden týden každý den strávila pár hodin zjišťováním různých údajů a psaním prací do historie. Je to hrozně těžké a obávám se, že to nebude úplně skvěle ohodnoceno, nicméně můžu říct, že mě to docela baví.
Pak jsou tu třeba předměty, které mi vůbec nejdou. Celkově nemám moc dobré výsledky. Respektive, převedeno na české poměry, procházím s trojkama, asi tak.
Ale vzhledem k tomu, jaký je tady všeobecný přístup místních ke školním výsledkům, jsem docela loser. Rozhodně bych se nehádala s učitelkou, kdybych dostala 6 (1-7, sedmička je nejlepší), že kdo jiný tím pádem může dostat sedmičku, když ne já.
Ve středu se stala úžasná věc - druhý záblesk UWC. Druháci pro nás připravili takovou show, ale takovou, že jsem se málem počůrala smíchy. Byla to snad víc než hodina strašně vtipných scének o tom, jak tady žijem a potom byl strašně příjemný večer v hospodě,vypadalo to, že se všichni máme hrozně rádi a my jsme pomalu plánovali, co připravíme pro naše druháky.
Pomalu jsem se blížili k rezidenci a před ní stálo pár lidí, přestože bylo poměrně chladno. Dženita celkem histericky řekla, že ani nemáme chodit dovnitř a když, tak rovnou do svých pokojů. Za celý večer útržkovitých informací jsme se akorát dověděli, že se někdo vloupal do jednoho pokoje tady, ukradl spoustu hodnotných věcí, peněz, izraelský pas (a to je hodně špatné, protože získat ho zpátky, navíc v Bosně, je nereálné), byla tu policie.
Od té doby se vlastně všechno točí kolem toho, co chvíli nějaké shromáždění, diskuze, emaily, teď máme na chodbě sekuriťáky a nemáme vycházet po večerce z pokojů (třeba do kuchyně nebo tak), ředitelka si zve různé studenty a ptá se jichna všechno možné a mezi studenty se šíří teorie.
Předtím se třeba daly dělat naše studysešn, dvacet náhodných lidí v jednom pokoji se učí (stěžují si na školu a jedí čínské polívky) nebo kino (po hodinové procházce za účelem koupit co nejšiřší spektrum různých chipsů a sladkostí vidět tři filmy prokládané nekonečnými diskuzemi na téma, na co se teď budem dívat?). Ale teď už to nějak nefunguje.
Mordy v divadle pokračovaly a potom přišla zpráva z Kosova, že náš projekt vybrali na mezinárodní konferenci a my tedy s norským Rolfem a německofrancouzskou Lucy můžem zadarmo jet obhajovat naše ekologické názory. Jediný problém je, že je to ve stejný den jako Winter Art Festival, na kterém máme hrát s divadlem.
Upřímně se mi už nechce znovu procházet těmi pěti dny, během kterých jsem se snažila, co jsem mohla a ani na chvíli jsem nepřestala doufat, že mi cesta do Kosova vyjde. Jsem si jen pořád jistá, že jsem v právu a že jsem jednala se všemi slušně a že argumenty jdoucí proti mě se zjevily úplně náhle (z jiných, které nebyl problém vyvrátit), až když jsem se zeptala: "Takže to tedy není na mně, abych se rozhodla?"
Mám pocit, že už mě asi nic nerozhází. Ne po tom, co mi Peter Lorenz - hrdina článku o project weeku, klaunství a všeho, z čeho jsem tady doposud měla radost - řekl svůj názor na to, jak bych se měla rozhodnout a když jsem se ho zeptala, jestli chce vědt můj, řekl, že ne, že ho to nezajímá, že mi jen chtěl říct, co si myslí on. A rozhodně ne po tom, co mi koordinátorka tady řekla, že je zklamaná, že national comittee vybrala mě, když já evidentně nejsem člověk, který hodlá podporovat školu. Ale nemám si to brát osobně.
Přála bych si, aby se to od toho "Pomalu jsme se blížili k rezidenci..." nestalo. Ačkoliv, je to vlastně velmi zajímavá zkušenost...
Za pár dní ještě napíšu a bude to něco strašně pozitivního. Stopro.
středa 7. prosince 2011
čtvrtek 24. listopadu 2011
85. Mostaru, kdo chce klauny?
Halo, halo. Až budu mít trochu víc času a nebudu mít potřebu ho využít k tomu, abych vám napsala, co se tady zase stalo, přestěhuju svůj blog na něco jiného než tyhle komerční stránky. Vadí mi to. Ale potřebuju čas. Takové dvě tři plechovky času navíc.
Co jsem se vrátila z Itálie, prožiju si každý den několik různých nálad, budím se naštvaná, ve škole jsem veselá a plná energie, někdy až do odpoledne, někdy naopak smutná, ale většinou se to později stejně změní zase na tu veselou, potom přijdu na rezidenci, plná energie, tam přijdu o náladu, jsem chvíli smutná a pak jdu většinou vrcholně naštvaná opět spát.
Je to pěkná schíza, ale na druhou stranu, ono to tak vždycky nějak bylo.
Teď nějaké zážitky:
Našla jsem si tady úžasnou novou zábavu - Vocal group. Je nás osm, vede to Sara (jestli to někdo fakt sledujete, tak Saru docela často zmiňuju, je to ta Američanka, co jsme spolu byly na projectweeku), což je výborné, protože to znamená, že přesně od sedmi něco děláme, že se rozezpíváme, že se učíme výslovnost a melodii a všechno precizně, aby to opravdu za něco stálo.
Je to teď moje nejoblíbenější mimoškolní činnost. Bohužel je to jen hodina týdně.
Je super, že je tam Clara, moje tutorka (jednou za dva týdny se mě zeptá, jestli je všechno v pohodě), je to taková mladičká Španělka, co tady učí a je úplně výborná. Chytá se na moje hlášky z Harryho Pottera a posledně jsme řekly stejnou větu zároveň (to zní hrozně infantilně, ale ono se mi to skrze angličtinu ještě nikdy v životě nestalo) a zpíváme vždycky ten stejný part, což nás úplně spojuje - jsme na sebe doslova nalazené.
Mimochodem Clařin životní příběh se mi hrozně líbí, teda ta stručná verze, během války přijela do Bosny dělat nějaké dobrovolničiny a hned po válce se seznámila s místním mužem, tak si tu teď spolu žijí, chodí po horách a ona začala učit na UWC.
Dále jsem měla sraz s Češkou, která učí na Mostarské univerzitě anglickou literaturu a chuděrka není moc spokojená, hlavně proto, že má pocit, že jí tam lidi nerozumí (doslova, prý na anglistice ve skutečnosti nikdo anglicky nerozumí a evidentně byli doposud zvyklí mít ty přednášky ve svém jazyce), takže se Klára snažila najít ještě další činnost. Mohla by nám dělat konzultace s našimi českými pracemi do literatury, akorát mám pocit, že celá škola má v tadytomhle oboru celkem chaos. Tak uvidíme.
Každopádně jsme s Klárou šly na kafe, což bylo výborné, byl tam ještě její kamarád z Brna a jeho holka z Ostravy, co tu oba kdysi byli na Erasmu. Nemohla jsem zažít lepší 17.listopad tady v Mostaru než objevit jedinou alternativní hospodu tady a povídat si historky z Mary. (Čte to někdo, kdo nezná Zrzavou Mary, tu perfektní hospodu u nás doma?)
Za dvě hodiny bude další česká chvilka, docela se těším.
Byli jsme v utečeneckém táboře jako klauni, byl to dost hnusný zážitek.
Nebylo tam kdovíkolik dětí, ale postupně se objevila asi tak pět kluků (řekla bych, že měli tak osm, ale to fakt těžko říct), hned sami od sebe začali hrát hru "Zmáčkni klaunovi nos a on pšikne", což mě ze začátku dost bavilo, protože to úplně vyzývalo k improvizaci, ale kluci začínali být čím dál více agresivní, kopat do našich klaunů a plivat po nás. Moc nepomohlo, že je okřikli rodiče. O připravené etudy vůbec neměli zájem, jen se během nich snažili nějak tu scénku zničit. Potom přišla malá holčička (myslela jsem, že má tak sedm, ale říkala deset) a odtáhla si mě k sobě do domku (je to taková jedna místnost). Bylo tam útulno, teplo, spousta obrázků Ježíše všude, rozkládací gauč, stůl, sporák, umyvadlo. Nálepky Hello Kitty a pár barbínek. Holčička mě za ruku dovedla až dovnitř (trochu jsem se bála, jestli třeba vevnitř nebude naštvaný otec nebo tak, ale ne), posadila mě na gauč, nalila mi skleničku vody a začala ukazovat, co má za hračky. Taky mi dala bonbon. Za chviličku přišla maminka, vypadala hrozně ráda, že tam jsem, nabídla mi hrst mandarinek (mně přišlo hrozně hloupé si je brát, protože jsem měla pocit, že oni toho o moc víc nemají, kdežto já si za hodinu dojedu na oběd a můžu si přidat kolik chci), nechtěla jsem je ale nějak urazit. Potom jsme s holčičkou šly na její tajné místo, kde měla houpačku, a tam jsme pletly copánky barbíně. U toho jsme si trošičku povídaly, mixovaly dohromady chorvatštinu a češtinu a došly k tomu, že jí baví chodit do školy, že jí baví hlavně hrvatski, že má taky kamarádku Antonii a po mém přemlouvání, ať se jdem spolu ještě dívat na ostatní klauny, mi řekla ještě to, že se strašně bojí těch kluků, že ji vždycky bijí. Aha. Tak to je to. Protože tu chvilku, co se na klauny dívala, se chechtala až se málem počůrala. Nakonec jsme šly spolu mezi ostatní, s tím, že jsem jí slíbila, že půjdem celou dobu za ruku, a že nedovolím, aby jí někdo začal bít. A jen, co jsme tam došly, už se na ni ti kluci fakt začínali vrhat, spousta nepříjemných poznámek (na to tomu jazyku nemusím rozumět, poznám, že oni něco řeknou, jízlivě se zasmějí a ona mi stiskne ruku ještě pevněji) a natahovali se po hračce, co držela v ruce. Potom už jsme pomalu jeli, malá nás šla důležitě odprovodit na zastávku a hodně vřele jsme se loučily, objímaly, říkala, že přijede za mnou do Mostaru, tak jsem jí na to řekla, že radši přijedu za ní zase v sobotu. (A vážně chci, akorát mám teď dvě soboty po sobě školu.)
Dneska jsme byli v ústavu pro děti se speciálními potřebami, zase s klauny.
Děti to přijaly mnohem lépe, byly nadšené, padaly smíchy, reagovali na všechno, jak se klaun diví, kam zmizel jeho klobouk a děti volají táááádýýýý, někteří se chtěli zapojit (byl to trochu divný pocit na jednoho kluka, co ho ošetřovatel opravdu vší silou držel za paži, aby se nevřítil do scény, což by nám sice vůbec nevadilo, ale on ten ošetřovatel asi věděl, proč to dělá).
Někteří neměli ruce. Já nevím, jestli jsem vám to někdy řekla, ale mám hrozně špatný pocit z lidí, co nemají ruce, byť jenom prsty,mám strašný strach, že to nezaregistruju a budu jim chtít podat ruku a teď, co teď? Ale dnes se mi to stalo asi dvacetkrát (když děti v davu přicházely do té místnosti, kde jsme hráli a my jsme se prodírali davem a vehementně jsme se snažili si se všemi podat ruku, abychom je zapojili), takže už jsem docela otrkaná.
Naše dánské antropoložky, co tady s námi od začátku byly a dělaly rozhovory a chodily na někteřré předměty a všechno si to zapisovaly a úplně mi přišlo, že sem patří, už odjely. Ach. Ale poslední den jsme ještě stihly s Heidi kafe. Miluju její odměřenou vášeň, kdy je úplně nadšená pro něco a mluví o tom, jak byla dobrovolníkem v Ugandě a jak se učí italsky a jak už víc než deset let chodí se svým nejlepším kamarádem a jak jí požádal o ruku, takže se asi v létě vezmou, jestli teda bude čas, protože oni hodně cestují, ona byla půl roku v Africe a potom on jel na tři měsíce do Itálie a teď je zase ona na tři měsíce v Bosně, tak si není moc jistá, co s tím létem, co s tou svatbou. A to všechno říká, jako by se jí to netýkalo, což tomu dodává takové neuvěřitelný šmrnc.
Tak mám pozvání do Dánska.
Měli jsme úžasný tutor meeting, na kterém jsme došli k tomu, že nikdo nemáme žádný problém a zbytek té hodiny jsem strávila s Harrisem (jedním místním, který patří k těm -asi třem-, co se hodně baví s mezinárodními studenty), který mě vytrvale bavil a tak se vlastně stal tím, co ovlivňuje můj den, zpravidla kolem oběda mám dobrou náladu, protože si poslední dobou vždycky sedne ke stejnému stolu jako já a zase spustí nějaký velice cynický humor. Harris říká, že je vědecky dokázané, že lidi, co pijí více než tři hrnky kávy denně, slyší zvuky. Tak teď piju hodně kafe, protože se mi pokazila sluchátka.
Přišel mi super balík od mamky. Bude to znít marnivě, ale nové oblečení mi vždycky udělá hroznou radost. A úplně skvělé obrázky od Majdy. Hahá!
Maily od mamky mi dělají takovou melancholickou radost. Mám pocit, že jsme čím dál tím stejnější a třeba se to zdá nepochopitelné, ale že žijem hrozně podobné životy teď. Ale možná máme prostě jen stejný způsob vyjadřování, tak to tak vyznívá.
Za měsíc jsou Vánoce, hurá, hurá, hurá.
Hrozně se na vás na všechny těším!
PS. Ještě jsem si teď vzpomněla, setkala jsem se tady v Mostaru s balkánskou otevřeností a pohostinností! Sháněla jsem igelit, IGELIT, jako když potřebujete malovat, klasicky 4x5 metrů igelit, to je ale v Bosně docela problém. V posledním obchodě, kde jsem viděla možnost to sehnat, jsem potkala spolužáka, tak jsme se začli bavit anglicky (on mi řekl, že vůbec nechápe, co myslím), a tu se na nás otočila žena a perfektní angličtinou, že ona přesně ví a přesně popsala cestu do dvou různých obchodů s malířskými potřebami. Potom dodala, že už tam asi bude zavřeno, ale že shodou okolností o víkendu malovala a že koupila dva a jeden jí zbyl a že ho nepotřebuje a že mi ho může dát a že to stejně stojí dvacet korun, tak proč ne a že shodou okolností bydlí hned naproti rezidence. Tak jsme šly, povídaly si anglicky, ona studovala v USA, takže to bylo úplně perfektní, její předci jsou z Česka, nakonec u ní doma, seznamuju se s její maminkou, dostávám igelit a přání dobré noci. Ha. Jak jednoduché věci mohou být.
Co jsem se vrátila z Itálie, prožiju si každý den několik různých nálad, budím se naštvaná, ve škole jsem veselá a plná energie, někdy až do odpoledne, někdy naopak smutná, ale většinou se to později stejně změní zase na tu veselou, potom přijdu na rezidenci, plná energie, tam přijdu o náladu, jsem chvíli smutná a pak jdu většinou vrcholně naštvaná opět spát.
Je to pěkná schíza, ale na druhou stranu, ono to tak vždycky nějak bylo.
Teď nějaké zážitky:
Našla jsem si tady úžasnou novou zábavu - Vocal group. Je nás osm, vede to Sara (jestli to někdo fakt sledujete, tak Saru docela často zmiňuju, je to ta Američanka, co jsme spolu byly na projectweeku), což je výborné, protože to znamená, že přesně od sedmi něco děláme, že se rozezpíváme, že se učíme výslovnost a melodii a všechno precizně, aby to opravdu za něco stálo.
Je to teď moje nejoblíbenější mimoškolní činnost. Bohužel je to jen hodina týdně.
Je super, že je tam Clara, moje tutorka (jednou za dva týdny se mě zeptá, jestli je všechno v pohodě), je to taková mladičká Španělka, co tady učí a je úplně výborná. Chytá se na moje hlášky z Harryho Pottera a posledně jsme řekly stejnou větu zároveň (to zní hrozně infantilně, ale ono se mi to skrze angličtinu ještě nikdy v životě nestalo) a zpíváme vždycky ten stejný part, což nás úplně spojuje - jsme na sebe doslova nalazené.
Mimochodem Clařin životní příběh se mi hrozně líbí, teda ta stručná verze, během války přijela do Bosny dělat nějaké dobrovolničiny a hned po válce se seznámila s místním mužem, tak si tu teď spolu žijí, chodí po horách a ona začala učit na UWC.
Dále jsem měla sraz s Češkou, která učí na Mostarské univerzitě anglickou literaturu a chuděrka není moc spokojená, hlavně proto, že má pocit, že jí tam lidi nerozumí (doslova, prý na anglistice ve skutečnosti nikdo anglicky nerozumí a evidentně byli doposud zvyklí mít ty přednášky ve svém jazyce), takže se Klára snažila najít ještě další činnost. Mohla by nám dělat konzultace s našimi českými pracemi do literatury, akorát mám pocit, že celá škola má v tadytomhle oboru celkem chaos. Tak uvidíme.
Každopádně jsme s Klárou šly na kafe, což bylo výborné, byl tam ještě její kamarád z Brna a jeho holka z Ostravy, co tu oba kdysi byli na Erasmu. Nemohla jsem zažít lepší 17.listopad tady v Mostaru než objevit jedinou alternativní hospodu tady a povídat si historky z Mary. (Čte to někdo, kdo nezná Zrzavou Mary, tu perfektní hospodu u nás doma?)
Za dvě hodiny bude další česká chvilka, docela se těším.
Byli jsme v utečeneckém táboře jako klauni, byl to dost hnusný zážitek.
Nebylo tam kdovíkolik dětí, ale postupně se objevila asi tak pět kluků (řekla bych, že měli tak osm, ale to fakt těžko říct), hned sami od sebe začali hrát hru "Zmáčkni klaunovi nos a on pšikne", což mě ze začátku dost bavilo, protože to úplně vyzývalo k improvizaci, ale kluci začínali být čím dál více agresivní, kopat do našich klaunů a plivat po nás. Moc nepomohlo, že je okřikli rodiče. O připravené etudy vůbec neměli zájem, jen se během nich snažili nějak tu scénku zničit. Potom přišla malá holčička (myslela jsem, že má tak sedm, ale říkala deset) a odtáhla si mě k sobě do domku (je to taková jedna místnost). Bylo tam útulno, teplo, spousta obrázků Ježíše všude, rozkládací gauč, stůl, sporák, umyvadlo. Nálepky Hello Kitty a pár barbínek. Holčička mě za ruku dovedla až dovnitř (trochu jsem se bála, jestli třeba vevnitř nebude naštvaný otec nebo tak, ale ne), posadila mě na gauč, nalila mi skleničku vody a začala ukazovat, co má za hračky. Taky mi dala bonbon. Za chviličku přišla maminka, vypadala hrozně ráda, že tam jsem, nabídla mi hrst mandarinek (mně přišlo hrozně hloupé si je brát, protože jsem měla pocit, že oni toho o moc víc nemají, kdežto já si za hodinu dojedu na oběd a můžu si přidat kolik chci), nechtěla jsem je ale nějak urazit. Potom jsme s holčičkou šly na její tajné místo, kde měla houpačku, a tam jsme pletly copánky barbíně. U toho jsme si trošičku povídaly, mixovaly dohromady chorvatštinu a češtinu a došly k tomu, že jí baví chodit do školy, že jí baví hlavně hrvatski, že má taky kamarádku Antonii a po mém přemlouvání, ať se jdem spolu ještě dívat na ostatní klauny, mi řekla ještě to, že se strašně bojí těch kluků, že ji vždycky bijí. Aha. Tak to je to. Protože tu chvilku, co se na klauny dívala, se chechtala až se málem počůrala. Nakonec jsme šly spolu mezi ostatní, s tím, že jsem jí slíbila, že půjdem celou dobu za ruku, a že nedovolím, aby jí někdo začal bít. A jen, co jsme tam došly, už se na ni ti kluci fakt začínali vrhat, spousta nepříjemných poznámek (na to tomu jazyku nemusím rozumět, poznám, že oni něco řeknou, jízlivě se zasmějí a ona mi stiskne ruku ještě pevněji) a natahovali se po hračce, co držela v ruce. Potom už jsme pomalu jeli, malá nás šla důležitě odprovodit na zastávku a hodně vřele jsme se loučily, objímaly, říkala, že přijede za mnou do Mostaru, tak jsem jí na to řekla, že radši přijedu za ní zase v sobotu. (A vážně chci, akorát mám teď dvě soboty po sobě školu.)
Dneska jsme byli v ústavu pro děti se speciálními potřebami, zase s klauny.
Děti to přijaly mnohem lépe, byly nadšené, padaly smíchy, reagovali na všechno, jak se klaun diví, kam zmizel jeho klobouk a děti volají táááádýýýý, někteří se chtěli zapojit (byl to trochu divný pocit na jednoho kluka, co ho ošetřovatel opravdu vší silou držel za paži, aby se nevřítil do scény, což by nám sice vůbec nevadilo, ale on ten ošetřovatel asi věděl, proč to dělá).
Někteří neměli ruce. Já nevím, jestli jsem vám to někdy řekla, ale mám hrozně špatný pocit z lidí, co nemají ruce, byť jenom prsty,mám strašný strach, že to nezaregistruju a budu jim chtít podat ruku a teď, co teď? Ale dnes se mi to stalo asi dvacetkrát (když děti v davu přicházely do té místnosti, kde jsme hráli a my jsme se prodírali davem a vehementně jsme se snažili si se všemi podat ruku, abychom je zapojili), takže už jsem docela otrkaná.
Naše dánské antropoložky, co tady s námi od začátku byly a dělaly rozhovory a chodily na někteřré předměty a všechno si to zapisovaly a úplně mi přišlo, že sem patří, už odjely. Ach. Ale poslední den jsme ještě stihly s Heidi kafe. Miluju její odměřenou vášeň, kdy je úplně nadšená pro něco a mluví o tom, jak byla dobrovolníkem v Ugandě a jak se učí italsky a jak už víc než deset let chodí se svým nejlepším kamarádem a jak jí požádal o ruku, takže se asi v létě vezmou, jestli teda bude čas, protože oni hodně cestují, ona byla půl roku v Africe a potom on jel na tři měsíce do Itálie a teď je zase ona na tři měsíce v Bosně, tak si není moc jistá, co s tím létem, co s tou svatbou. A to všechno říká, jako by se jí to netýkalo, což tomu dodává takové neuvěřitelný šmrnc.
Tak mám pozvání do Dánska.
Měli jsme úžasný tutor meeting, na kterém jsme došli k tomu, že nikdo nemáme žádný problém a zbytek té hodiny jsem strávila s Harrisem (jedním místním, který patří k těm -asi třem-, co se hodně baví s mezinárodními studenty), který mě vytrvale bavil a tak se vlastně stal tím, co ovlivňuje můj den, zpravidla kolem oběda mám dobrou náladu, protože si poslední dobou vždycky sedne ke stejnému stolu jako já a zase spustí nějaký velice cynický humor. Harris říká, že je vědecky dokázané, že lidi, co pijí více než tři hrnky kávy denně, slyší zvuky. Tak teď piju hodně kafe, protože se mi pokazila sluchátka.
Přišel mi super balík od mamky. Bude to znít marnivě, ale nové oblečení mi vždycky udělá hroznou radost. A úplně skvělé obrázky od Majdy. Hahá!
Maily od mamky mi dělají takovou melancholickou radost. Mám pocit, že jsme čím dál tím stejnější a třeba se to zdá nepochopitelné, ale že žijem hrozně podobné životy teď. Ale možná máme prostě jen stejný způsob vyjadřování, tak to tak vyznívá.
Za měsíc jsou Vánoce, hurá, hurá, hurá.
Hrozně se na vás na všechny těším!
PS. Ještě jsem si teď vzpomněla, setkala jsem se tady v Mostaru s balkánskou otevřeností a pohostinností! Sháněla jsem igelit, IGELIT, jako když potřebujete malovat, klasicky 4x5 metrů igelit, to je ale v Bosně docela problém. V posledním obchodě, kde jsem viděla možnost to sehnat, jsem potkala spolužáka, tak jsme se začli bavit anglicky (on mi řekl, že vůbec nechápe, co myslím), a tu se na nás otočila žena a perfektní angličtinou, že ona přesně ví a přesně popsala cestu do dvou různých obchodů s malířskými potřebami. Potom dodala, že už tam asi bude zavřeno, ale že shodou okolností o víkendu malovala a že koupila dva a jeden jí zbyl a že ho nepotřebuje a že mi ho může dát a že to stejně stojí dvacet korun, tak proč ne a že shodou okolností bydlí hned naproti rezidence. Tak jsme šly, povídaly si anglicky, ona studovala v USA, takže to bylo úplně perfektní, její předci jsou z Česka, nakonec u ní doma, seznamuju se s její maminkou, dostávám igelit a přání dobré noci. Ha. Jak jednoduché věci mohou být.
neděle 13. listopadu 2011
Mostar 73, euforie (je slabé slovo) vyvolávající existenční krizi
Všimla jsem si, že na můj blog odkazují www.uwc.cz, takže varování pro ty, kteří se k němu dostali tou cestou: píšu proto, že chci sdělit svoje zážitky a názory. Je to více o mně než o UWCiM. Jsou tady lidi, co si užívají to, co já nesnáším a je tady mnoho dalších věcí, které mi třeba nepřijdou zajímavé, tak o nich nepíšu. Kdybyste ale kdokoliv cokoliv chtěl vědět, tak mi sem prostě napište a já vám můžu říct o Mostaru přesně to, co chcete vědět. Pokud to teda budu vědět. A teď, pohodlně se usaďte, pusťte si nějaké Radiohead a čtěte. Nebo to přeskočte a podívejte se až na tu milou reklamu dole. Nebo na nějaké obrázky. Ehm.
Neuvěřitelně nepopsatelná krása.
Přijeli jsme, první lidi, co jsme viděli z auta za nápisem Duino, se s námi hned začali bavit. Potkali jsme mexickou Kamilu, která nás zavedla k jídelně, kde zrovna všichni byli, prošli jsme novými krásnými budovami, před jídelnou jsme potkali dav lidí. Všichni plní energie a s takovým nějakým zvláštním úsměvem, který vypadá tak upřímně, až se tomu nechce věřit. Milion jmen, milion národností, milion pokusů spojit si je s někým z naší školy. Barvy, hlasy, ruce, objetí. Pak Theis, ahoj jak se máš a po měsících odpověď na tuhle formální otázku. Odpověď jiná než good, thanks. Odpověď o tom, jak se Theis má a proč, co dělal poslední týden a co je nového. Jen tak, mezi spoustou lidí před jídelnou. Krása.
Pak jsem potkala Shir, pamatujete? Psala jsem o ní posledně. Pořád ty stejné pocity, jen mnohem hlubší. A po asi desátém dotazu, kde je Ester, kde je moje Ester, se to stalo. Poprvé od té chvíle, co jsme se s Ester v dubnu držely za ruce a pak Radomír Špok řekl "Ester Topolářová - UWC Adriatic", jsme se setkaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že cesta trvala déle než těch deset hodin.
Byl to krásný večer, šly jsme na procházku lesem, jedly jsme sladkosti už-ani-nevím-jakých národů, šly jsme k moři tak blízko, jak jen to bylo možné, povídaly si, dokud jsme úplně neodpadly. Ester se o mě moc hezky starala. Jolanda se zase starala o to, jestli mi není zima, potom mi zaběhla pro dvoje tlusté ponožky, abych ještě měla na výběr. Andy se staral o to, abych si měla s kým povídat, když jsou zrovna kolem jen samí Italové. Andyho angličtina je výborná. Je zvláštní, že jsem neměla sebemenší problém s jazykem. Říkala jsem si, jak jsem se asi už zlepšila, ale ne, zpátky v Mostaru a opět to samé prázdno v hlavě, když začnou lidi mluvit.
Lucie je moje druhačka, Lucie spala ve svém holčičkovském pokojíčku, když jsme s Ester přišly, honem se probrala, zhrozená, že usnula u psaní svého EE, věci, která až do pondělí večer stresovala úplně všechny druháky. Lucie nám nabídla čaj, čokoládu a povídala a povídala, pak skončila plechovku piva a zakutálela ji pod postel. A hurá zase na psaní EE. "Tady na této rezidenci loni bydlela Tereza." Tak neasi, je to nejpohádkovější rezidence, jakou jsem kdy viděla.
Propovídaná noc s Ester, bylo to jako, řekni mi všechno o svém životě a já ti řeknu všechno o svém. Plus slovníková hra. Namuun přinese mongolsko-anglický slovník, pak máme ještě česko-italský a česko-anglický. Ke komunikaci nepotřebujete ovládat žádný jazyk.
Shir. Povídání si se Shir. S každým slovem jako by ze mě odcházelo něco ošklivého a přicházela úleva. Za cokoliv, co ona řekne, ji mám radši. Když ležím na její posteli a čtu si její knížku a ona se u toho učí italštinu, cítím se, jako by se zastavil čas, chci, aby se zastavil čas. Shir má super mamku. Její mamka miluje Prahu. Shir chce tancovat nebo psát. Nebo oboje. Já to chci dělat s ní.
Ester a já se musíme koupat. Šestého listopadu se Ester a já koupeme v moři. Nemáme to zdokumentované. Musíte mi věřit.
Chodíme po Duinu, zdravíme se se všemi starými babičkami, Ester mluví italsky a já jsem strašně ráda, protože mám pocit, že jí to jde a že jí to těší.
Prohlížíme si novou rezidenci, na jedné lavičce sama s notebookem sedí Marie z Francie. Vedeme s Marií Francií asi hodinový rozhovor o úplně všem, snažím se být špion, překládám Ester Mariin Franciin telefonický rozhovor s maminkou. Marie Francie se směje až skoro puká. A já mám hroznou radost, že jsem někomu vážně zlepšila náladu.
Terezka mi píše zprávu, potom chodím po rezidencích a hledám lidi, které mi vyjmenovala, abych pozdravila. Skvělý způsob jak najít ty nejúžasnější. Máme díky tomu s Ester dlouhý rozhovor s Augustinem a Joshuou. Nikdy nezjistím, jestli se jen snažili dělat cokoliv jiného než psát EE nebo jestli si s námi vážně chtěli povídat. Ládujem se švýcarskými sladkostmi a jihoafrickým čajem. Potom jim zajdeme pro pizzu.
Jedem s Ester do Terstu. Na zmrzlinu. Maliny a čokoláda s chilli. Olivy, pizza s houby, co jsou maso. Víno - mé první legální v životě. Procházka městem, déšť, demonstrující klauni, bezdomovec-kamarád. Výborný nápad jít pěšky z Terstu do Duina. Teď bych měla několik stran je opakovat slovo chůze. Ale přeskočme tuto pasáž.
Sedíme na průlezkách, kloužeme se po klouzačce, Ester zná Mikuláše Utínka, tak jí povídám o spoustě věcí, které s ním mám spojené. Potom zase jdeme. A povídá ona. Je to jeden z těch rozhovorů, po kterých se stydíte, že jste si někdy řekli, že váš život je na hovno. Po vínu, slaném jídle a čtrnácti kilometrech přijde něco strašného. Zoufale hledáme nějaký dům, odbočíme kvůli tomu ze silnice do postranní uličky. Vystrašené, kolik je vlastně hodin a na koho třeba můžeme narazit, zvoníme na domek a nic. Potom zkusíme druhý. Nějaký muž. Umí anglicky. Vypadá, že mu ani nepřijde divné, že se dvě holky rozhodnout jít pětadvacet kilometrů pěšky, aniž by se na to předem připravily. Že bychom nebyly první? Přinese nám vodu, pak nás veze do Duina a mluví o tom, jak byl jednou v Brně. Hodí nás až před rezidenci.
Roberto, takového bych chtěla tátu. Mám pocit, že co řekl on, je pravda. A je mi lépe.
Clara, strašně milá a hezká slečna, co se se mnou hned začala bavit. Překvapila mě, jak přímo odpověděla na otázku, jestli má nějaký vztah ve škole, překvapilo mě i, jak já jsem se přímo zeptala. Jo a ještě mě překvapila odpověď. Pamatuješ Jani Pabla? Loni o Vánocích na Pobialové, šly jsme nakoupit a řešily jsme, že Tereza přijede s někým a my budeme muset mluvit anglicky.
Po EE deadlinu nádherný večer v Portu, Job (lituji ho kvůli tomu jménu) mi složí největší kompliment, co snad kdy kdo udělal (Zítra míting. -O čem? -O tobě. Budem řešit tvůj přestuj na tuhle školu. Všichni tě tu chcem. Odhlasujem si to. My tě prostě milujem.), potom si mě vyzvedne Emma a jdem k ní na čaj. Emma má vtipně francouzskou angličtinu a pokojíček jak z animovaného filmu. Něco mezi Panikou v městečku a Wallacem a Gromitem. Čeká tam na ni dort se vzkazem Zvládlas to! Blahopřeju! Emma udělá čaj, nabídne dort, podá několik fotoalb (od této chvíle už pro mě neexistuje stereotypní představa o nudné návštěvě plné rodinných fotoalb. Ačkoliv, ne, pardon, tu už zrušila má první návštěva Frankovic sídla) a vytáhne si pletení.
Po půlnoci jdeme popřát Lulu do jedné rezidence a potom Theisovi do další rezidence.
Thaisův ohromný pokoj plný lidí a dortů. Co má ještě Theis v pokoji: krb, panenku v krbu, papírové ptáčky nad Pablovou postelí (Pablo vypadá jako ztělesněná nevinnost a taky je to čtvrtý Mexičan, kterého znám a z toho třetí Pablo, už jsem pochopila Terezčinu připomínku), LEGO, dveře, kterými můžete odejít a okno, kterým se můžete vrátit, fotky Terezy. Theis má tričko, na kterém jsou jenom třešně.
Perfektní ráno, Theis, Tereza a já. Mám pocit, že se známe několik let. Říkáme si hezké věci, co jsme o sobě navzájem slyšeli. Myslím na to, jak jsme čtyři měsíce zpátky v našem obýváku jedli puding. Jan-sa, Terezka, Theis, I am from Denmark a já. "Co je tvůj sen?" "Mít dům, ve kterém budou bydlet všichni moji kamarádi." Theis mluví o muži, kterého opustil jeho stín. Trochu depka.
Neuvěřitelně nepopsatelná krása.
Přijeli jsme, první lidi, co jsme viděli z auta za nápisem Duino, se s námi hned začali bavit. Potkali jsme mexickou Kamilu, která nás zavedla k jídelně, kde zrovna všichni byli, prošli jsme novými krásnými budovami, před jídelnou jsme potkali dav lidí. Všichni plní energie a s takovým nějakým zvláštním úsměvem, který vypadá tak upřímně, až se tomu nechce věřit. Milion jmen, milion národností, milion pokusů spojit si je s někým z naší školy. Barvy, hlasy, ruce, objetí. Pak Theis, ahoj jak se máš a po měsících odpověď na tuhle formální otázku. Odpověď jiná než good, thanks. Odpověď o tom, jak se Theis má a proč, co dělal poslední týden a co je nového. Jen tak, mezi spoustou lidí před jídelnou. Krása.
Pak jsem potkala Shir, pamatujete? Psala jsem o ní posledně. Pořád ty stejné pocity, jen mnohem hlubší. A po asi desátém dotazu, kde je Ester, kde je moje Ester, se to stalo. Poprvé od té chvíle, co jsme se s Ester v dubnu držely za ruce a pak Radomír Špok řekl "Ester Topolářová - UWC Adriatic", jsme se setkaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že cesta trvala déle než těch deset hodin.
Byl to krásný večer, šly jsme na procházku lesem, jedly jsme sladkosti už-ani-nevím-jakých národů, šly jsme k moři tak blízko, jak jen to bylo možné, povídaly si, dokud jsme úplně neodpadly. Ester se o mě moc hezky starala. Jolanda se zase starala o to, jestli mi není zima, potom mi zaběhla pro dvoje tlusté ponožky, abych ještě měla na výběr. Andy se staral o to, abych si měla s kým povídat, když jsou zrovna kolem jen samí Italové. Andyho angličtina je výborná. Je zvláštní, že jsem neměla sebemenší problém s jazykem. Říkala jsem si, jak jsem se asi už zlepšila, ale ne, zpátky v Mostaru a opět to samé prázdno v hlavě, když začnou lidi mluvit.
Lucie je moje druhačka, Lucie spala ve svém holčičkovském pokojíčku, když jsme s Ester přišly, honem se probrala, zhrozená, že usnula u psaní svého EE, věci, která až do pondělí večer stresovala úplně všechny druháky. Lucie nám nabídla čaj, čokoládu a povídala a povídala, pak skončila plechovku piva a zakutálela ji pod postel. A hurá zase na psaní EE. "Tady na této rezidenci loni bydlela Tereza." Tak neasi, je to nejpohádkovější rezidence, jakou jsem kdy viděla.
Propovídaná noc s Ester, bylo to jako, řekni mi všechno o svém životě a já ti řeknu všechno o svém. Plus slovníková hra. Namuun přinese mongolsko-anglický slovník, pak máme ještě česko-italský a česko-anglický. Ke komunikaci nepotřebujete ovládat žádný jazyk.
Shir. Povídání si se Shir. S každým slovem jako by ze mě odcházelo něco ošklivého a přicházela úleva. Za cokoliv, co ona řekne, ji mám radši. Když ležím na její posteli a čtu si její knížku a ona se u toho učí italštinu, cítím se, jako by se zastavil čas, chci, aby se zastavil čas. Shir má super mamku. Její mamka miluje Prahu. Shir chce tancovat nebo psát. Nebo oboje. Já to chci dělat s ní.
Ester a já se musíme koupat. Šestého listopadu se Ester a já koupeme v moři. Nemáme to zdokumentované. Musíte mi věřit.
Chodíme po Duinu, zdravíme se se všemi starými babičkami, Ester mluví italsky a já jsem strašně ráda, protože mám pocit, že jí to jde a že jí to těší.
Prohlížíme si novou rezidenci, na jedné lavičce sama s notebookem sedí Marie z Francie. Vedeme s Marií Francií asi hodinový rozhovor o úplně všem, snažím se být špion, překládám Ester Mariin Franciin telefonický rozhovor s maminkou. Marie Francie se směje až skoro puká. A já mám hroznou radost, že jsem někomu vážně zlepšila náladu.
Terezka mi píše zprávu, potom chodím po rezidencích a hledám lidi, které mi vyjmenovala, abych pozdravila. Skvělý způsob jak najít ty nejúžasnější. Máme díky tomu s Ester dlouhý rozhovor s Augustinem a Joshuou. Nikdy nezjistím, jestli se jen snažili dělat cokoliv jiného než psát EE nebo jestli si s námi vážně chtěli povídat. Ládujem se švýcarskými sladkostmi a jihoafrickým čajem. Potom jim zajdeme pro pizzu.
Jedem s Ester do Terstu. Na zmrzlinu. Maliny a čokoláda s chilli. Olivy, pizza s houby, co jsou maso. Víno - mé první legální v životě. Procházka městem, déšť, demonstrující klauni, bezdomovec-kamarád. Výborný nápad jít pěšky z Terstu do Duina. Teď bych měla několik stran je opakovat slovo chůze. Ale přeskočme tuto pasáž.
Sedíme na průlezkách, kloužeme se po klouzačce, Ester zná Mikuláše Utínka, tak jí povídám o spoustě věcí, které s ním mám spojené. Potom zase jdeme. A povídá ona. Je to jeden z těch rozhovorů, po kterých se stydíte, že jste si někdy řekli, že váš život je na hovno. Po vínu, slaném jídle a čtrnácti kilometrech přijde něco strašného. Zoufale hledáme nějaký dům, odbočíme kvůli tomu ze silnice do postranní uličky. Vystrašené, kolik je vlastně hodin a na koho třeba můžeme narazit, zvoníme na domek a nic. Potom zkusíme druhý. Nějaký muž. Umí anglicky. Vypadá, že mu ani nepřijde divné, že se dvě holky rozhodnout jít pětadvacet kilometrů pěšky, aniž by se na to předem připravily. Že bychom nebyly první? Přinese nám vodu, pak nás veze do Duina a mluví o tom, jak byl jednou v Brně. Hodí nás až před rezidenci.
Roberto, takového bych chtěla tátu. Mám pocit, že co řekl on, je pravda. A je mi lépe.
Clara, strašně milá a hezká slečna, co se se mnou hned začala bavit. Překvapila mě, jak přímo odpověděla na otázku, jestli má nějaký vztah ve škole, překvapilo mě i, jak já jsem se přímo zeptala. Jo a ještě mě překvapila odpověď. Pamatuješ Jani Pabla? Loni o Vánocích na Pobialové, šly jsme nakoupit a řešily jsme, že Tereza přijede s někým a my budeme muset mluvit anglicky.
Po EE deadlinu nádherný večer v Portu, Job (lituji ho kvůli tomu jménu) mi složí největší kompliment, co snad kdy kdo udělal (Zítra míting. -O čem? -O tobě. Budem řešit tvůj přestuj na tuhle školu. Všichni tě tu chcem. Odhlasujem si to. My tě prostě milujem.), potom si mě vyzvedne Emma a jdem k ní na čaj. Emma má vtipně francouzskou angličtinu a pokojíček jak z animovaného filmu. Něco mezi Panikou v městečku a Wallacem a Gromitem. Čeká tam na ni dort se vzkazem Zvládlas to! Blahopřeju! Emma udělá čaj, nabídne dort, podá několik fotoalb (od této chvíle už pro mě neexistuje stereotypní představa o nudné návštěvě plné rodinných fotoalb. Ačkoliv, ne, pardon, tu už zrušila má první návštěva Frankovic sídla) a vytáhne si pletení.
Po půlnoci jdeme popřát Lulu do jedné rezidence a potom Theisovi do další rezidence.
Thaisův ohromný pokoj plný lidí a dortů. Co má ještě Theis v pokoji: krb, panenku v krbu, papírové ptáčky nad Pablovou postelí (Pablo vypadá jako ztělesněná nevinnost a taky je to čtvrtý Mexičan, kterého znám a z toho třetí Pablo, už jsem pochopila Terezčinu připomínku), LEGO, dveře, kterými můžete odejít a okno, kterým se můžete vrátit, fotky Terezy. Theis má tričko, na kterém jsou jenom třešně.
Perfektní ráno, Theis, Tereza a já. Mám pocit, že se známe několik let. Říkáme si hezké věci, co jsme o sobě navzájem slyšeli. Myslím na to, jak jsme čtyři měsíce zpátky v našem obýváku jedli puding. Jan-sa, Terezka, Theis, I am from Denmark a já. "Co je tvůj sen?" "Mít dům, ve kterém budou bydlet všichni moji kamarádi." Theis mluví o muži, kterého opustil jeho stín. Trochu depka.
středa 2. listopadu 2011
Mostar 62, mimochodem vášnivý polibek
Bude to ekologii, zase, o divadle, zase a o jedné malé Židovce. Bude to hrozně dlouhé a přesně v tomhle pořadí, takže pokud vás ekologie nezajímá, skočte rovnou na A teď něco pozitivnějšího.
Takže dva měsíce za mnou.
Nového je to, že jsem čím dál tím víc citlivější na všechno, co se týká životního prostředí. Čekala jsem (asi protože UWC), že tady všichni studenti budou smýšlet docela ekologicky, že já tady budu muset být na sebe mnohem přísnější, protože jsem se za kdovíjakého ekologa v Česku nepovažovala. Ale asi jsem se v republice plné barevných popelnic neuměla zhodnotit objektivně.
Co se tady dá ale reálně zlepšit? Naše škola (resp. několik obětavých studentů) zorganizovala Community care day, který měl spočívat ve vzájemné snaze místních lidí (studentů ostatních škol a lidí, co třídí odpad, ačkoliv ho nemají kam vyhazovat) a nás, uklidit za jedno odpoledne co nejvíce odpadků. Co říkal Roman (můj druhák), loni to byla výborná akce, kam skutečně přišli místní, byly pozvány okolní školy, všichni se sešli před naší školou, kde hrála hudba a bylo to příjemné odpoledne, jehož vrcholem byl příjezd popelářského auta (které sebralo všechny plasty a odvezlo je do Chorvatska, poněvadž v Bosně zřejmě žádné místo, kde by se tříděný odpad dal zpracovat, není).
Letos v den, na který byl Community Care Day nachystaný, pršelo, což byl, jak jsem pochopila hlavní problém. Událost se tedy posunula na další neděli, o čemž ale nikdo nedal vědět místním lidem, tudíž to bylo odpoledne, kdy asi jen polovina UWC studentů (a nikdo jiný) sbírala odpadky a kolemjdoucí, dobrá, pardon, že jsem tak skeptická, ale kolemjdoucí je úplně ignorovali. Mám pocit, že tohle prostě nijak nepomůže.
Jak se vlastně stalo, že se v Česku začal třídit odpad? Mám pocit, že školy podle zákona třídit musí. Doma jsme začali po nějaké přednášce, co jsme měli ve škole, a vliv na to měli i kamarádi, u kterých jsem to viděla (a doufám, že i já jsem ovlivnila někoho dalšího). A to nemluvím o reklamní kampani v televizi.
Tak si říkám, proč se to tady nemůže prostě uzákonit? Dobrá, nejspíš to bude nákladné (musí se koupit nejen barevné popelnice, ale především odpadkové koše vůbec, mám vypozorované, že po cestě z rezidence do školy -cca 30 minut chůze- jsou dva a to procházím v podstatě jen kolem obchodů, takže jedna z hlavních ulic), ale... Mám pocit, že je tady takový nepořádek, že kdokoliv z místních, kdo kdy byl za hranicemi, si musí uvědomovat, že něco je špatně. Ba přímo NĚCO.
A Roman mi na to odpověděl: "Tady je třeba nezákonné kouřit ve veřejném prostoru."
Aha. Takže zákonem si asi nepomůžem.
A že jsou někteří lidé hrozně pokrytečtí, to už jsem asi rozebírala. Zas ať vás nezahltím jen negativními postřehy.
A teď něco pozitivnějšího.
S naším divadlem se to hezky hýbe. Začali jsme pracovat na jednoaktovce od Čechova. Zprvu jsem byla nadšená, že to budu dělat se Spencerem a Oliverem (a vyhnu se tím pádem spolupráci s Damirem, kterého nemůžu vystát, viz nějaký z předchozích článků -mimochodem, já to píšu, jako bych předpokládala, že vás to fakt zajímá do detailů, zapomeňte na to-) a když potom Spencera vyměnil Bebo (Egypťan, co přijel teprve nedávno a jeho angličtina je horší než moje), byla jsem trochu zklamaná. Nicméně, Bebo je vtipný kluk (a já jsem pro něj hrozně vtipná holka, protože věřím, že lidi se vyvinuli z opic) a hlavně Sněženka (naše učitelka, která se ve skutečnosti jmenuje Snježana, tak já si prostě nemůžu pomoct), je tak skvělá (režisérka), že z jeho příšerné angličtiny udělala přednost a postavila na ní několik vtipů (prosím nehledejte v tom urážku, když ji v tom nevidí Bebo). A vůbec Sněženka. Ona je něco mezi Terkou Dočkalovou (tak krásná a taková herečka) a Alenou Sasínovou-Polarczyk (asi toho věku a s takovou přirozenou autoritou dámy). Jsem strašně šťastná, že máme učitelku, co má hodně odstudováno, odehráno, odučeno, drží se Stanislavského, loni byl poslední rok, kdy fungoval obor herectví na zdejší univerzitě, kde učila, takže mám pocit, že nás má tím radši, že jsme jakoby její noví prváci na akademii. Krom toho, že je to prostě Herečka, je pro mě taky výborné vnímat, jak pracuje jako režisér, už jen sledování, jak s kým pracuje, mi přijde hrozně poučné a mám pocit, že mě to někam posouvá. Cítím se, jako bych chodila na konzervatoř.
Málem bych zapomněla, vášnivý polibek! Tím končí naše jednoaktovka. Při první nečtené zkoušce (která byla v pondělí těsně před Halloweenskou party, pročež si Oliver barvil vlasy, resp. měl zrovna na hlavě napatlanou barvu) mě tedy na konci Oliver objal, zatímco já na něj mířila pistolí, s tím ať okamžitě odejde, na což on zareagoval tak, že... do háje! Tak teď jsem si úplně zabarvila ruce, rukávy a trochu i vlasy. Důležité je, že narozdíl od mého svetru, čest zůstala neposkvrněná.
A nakonec, měli jsme tady návštěvu, pár studentů z UWC v Itálii. Poslední noc jejich návštěvy byla právě Halloween party a to byla jedna z nejlepších party, co jsme tu měli, poněvadž jsem celou dobu protancovala. Protancovala se Shir. A jako se všemi mými přáteli to vzniklo na první pohled (a ona už věděla!), tak teď se to stalo se Shir. Celé následující odpoledne jsme strávily spolu a teď mám prostě takový ten krásný pocit, jaký mívám vždycky, když poznám NĚKOHO. Taková je Shir. Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím.
A to je asi tak všechno, co se stalo.
Takže dva měsíce za mnou.
Nového je to, že jsem čím dál tím víc citlivější na všechno, co se týká životního prostředí. Čekala jsem (asi protože UWC), že tady všichni studenti budou smýšlet docela ekologicky, že já tady budu muset být na sebe mnohem přísnější, protože jsem se za kdovíjakého ekologa v Česku nepovažovala. Ale asi jsem se v republice plné barevných popelnic neuměla zhodnotit objektivně.
Co se tady dá ale reálně zlepšit? Naše škola (resp. několik obětavých studentů) zorganizovala Community care day, který měl spočívat ve vzájemné snaze místních lidí (studentů ostatních škol a lidí, co třídí odpad, ačkoliv ho nemají kam vyhazovat) a nás, uklidit za jedno odpoledne co nejvíce odpadků. Co říkal Roman (můj druhák), loni to byla výborná akce, kam skutečně přišli místní, byly pozvány okolní školy, všichni se sešli před naší školou, kde hrála hudba a bylo to příjemné odpoledne, jehož vrcholem byl příjezd popelářského auta (které sebralo všechny plasty a odvezlo je do Chorvatska, poněvadž v Bosně zřejmě žádné místo, kde by se tříděný odpad dal zpracovat, není).
Letos v den, na který byl Community Care Day nachystaný, pršelo, což byl, jak jsem pochopila hlavní problém. Událost se tedy posunula na další neděli, o čemž ale nikdo nedal vědět místním lidem, tudíž to bylo odpoledne, kdy asi jen polovina UWC studentů (a nikdo jiný) sbírala odpadky a kolemjdoucí, dobrá, pardon, že jsem tak skeptická, ale kolemjdoucí je úplně ignorovali. Mám pocit, že tohle prostě nijak nepomůže.
Jak se vlastně stalo, že se v Česku začal třídit odpad? Mám pocit, že školy podle zákona třídit musí. Doma jsme začali po nějaké přednášce, co jsme měli ve škole, a vliv na to měli i kamarádi, u kterých jsem to viděla (a doufám, že i já jsem ovlivnila někoho dalšího). A to nemluvím o reklamní kampani v televizi.
Tak si říkám, proč se to tady nemůže prostě uzákonit? Dobrá, nejspíš to bude nákladné (musí se koupit nejen barevné popelnice, ale především odpadkové koše vůbec, mám vypozorované, že po cestě z rezidence do školy -cca 30 minut chůze- jsou dva a to procházím v podstatě jen kolem obchodů, takže jedna z hlavních ulic), ale... Mám pocit, že je tady takový nepořádek, že kdokoliv z místních, kdo kdy byl za hranicemi, si musí uvědomovat, že něco je špatně. Ba přímo NĚCO.
A Roman mi na to odpověděl: "Tady je třeba nezákonné kouřit ve veřejném prostoru."
Aha. Takže zákonem si asi nepomůžem.
A že jsou někteří lidé hrozně pokrytečtí, to už jsem asi rozebírala. Zas ať vás nezahltím jen negativními postřehy.
A teď něco pozitivnějšího.
S naším divadlem se to hezky hýbe. Začali jsme pracovat na jednoaktovce od Čechova. Zprvu jsem byla nadšená, že to budu dělat se Spencerem a Oliverem (a vyhnu se tím pádem spolupráci s Damirem, kterého nemůžu vystát, viz nějaký z předchozích článků -mimochodem, já to píšu, jako bych předpokládala, že vás to fakt zajímá do detailů, zapomeňte na to-) a když potom Spencera vyměnil Bebo (Egypťan, co přijel teprve nedávno a jeho angličtina je horší než moje), byla jsem trochu zklamaná. Nicméně, Bebo je vtipný kluk (a já jsem pro něj hrozně vtipná holka, protože věřím, že lidi se vyvinuli z opic) a hlavně Sněženka (naše učitelka, která se ve skutečnosti jmenuje Snježana, tak já si prostě nemůžu pomoct), je tak skvělá (režisérka), že z jeho příšerné angličtiny udělala přednost a postavila na ní několik vtipů (prosím nehledejte v tom urážku, když ji v tom nevidí Bebo). A vůbec Sněženka. Ona je něco mezi Terkou Dočkalovou (tak krásná a taková herečka) a Alenou Sasínovou-Polarczyk (asi toho věku a s takovou přirozenou autoritou dámy). Jsem strašně šťastná, že máme učitelku, co má hodně odstudováno, odehráno, odučeno, drží se Stanislavského, loni byl poslední rok, kdy fungoval obor herectví na zdejší univerzitě, kde učila, takže mám pocit, že nás má tím radši, že jsme jakoby její noví prváci na akademii. Krom toho, že je to prostě Herečka, je pro mě taky výborné vnímat, jak pracuje jako režisér, už jen sledování, jak s kým pracuje, mi přijde hrozně poučné a mám pocit, že mě to někam posouvá. Cítím se, jako bych chodila na konzervatoř.
Málem bych zapomněla, vášnivý polibek! Tím končí naše jednoaktovka. Při první nečtené zkoušce (která byla v pondělí těsně před Halloweenskou party, pročež si Oliver barvil vlasy, resp. měl zrovna na hlavě napatlanou barvu) mě tedy na konci Oliver objal, zatímco já na něj mířila pistolí, s tím ať okamžitě odejde, na což on zareagoval tak, že... do háje! Tak teď jsem si úplně zabarvila ruce, rukávy a trochu i vlasy. Důležité je, že narozdíl od mého svetru, čest zůstala neposkvrněná.
A nakonec, měli jsme tady návštěvu, pár studentů z UWC v Itálii. Poslední noc jejich návštěvy byla právě Halloween party a to byla jedna z nejlepších party, co jsme tu měli, poněvadž jsem celou dobu protancovala. Protancovala se Shir. A jako se všemi mými přáteli to vzniklo na první pohled (a ona už věděla!), tak teď se to stalo se Shir. Celé následující odpoledne jsme strávily spolu a teď mám prostě takový ten krásný pocit, jaký mívám vždycky, když poznám NĚKOHO. Taková je Shir. Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím.
A to je asi tak všechno, co se stalo.
neděle 16. října 2011
Mostar 46, tentokrát o úplně jiném městě
Komu: Všem, které zajímá současné umění.
Kopie: Všem, kteří chtějí cestovat.
Předmět: Projectweek - streetart in Zagreb
Přiložit soubor:
Pondělí
Celý den na poloprázdné rezidenci, nicnedělání s Reettou, Finkou bydlící v lese nedaleko cedule Vítejte uprostřed ničeho. Reetta taky hraje na piáno a zpívá a má autoharfu, skládá celkem kvalitní hudbu a texty, má v pokoji kelímek s mrtvou můrou, což je její jediný kamarád (kelímek nebo můra?) a je to asi tak trochu upír, celá bílá a blonďatá, po minutě na sluníčku absolutně spálená a smrtelně alergická na česnek.
Úterý
Hodina zpěvu, balení, těšení, partie šachu Reetta versus všichni, kteří si nepřejí, aby všechny Veroničiny figurky umřely. Večer odjezd do Záhřebu. Autobusem.
Středa
Pět hodin ráno. Tramvaje. Billboardy. Nádraží, které vypadá jako nádraží. Procházka městem, chladno, parky, starobylé budovy, vlajky Chorvatska a Evropské Unie. Sara, Reetta, Belmin a já sedíme n lavičce, Nate a Peter utíkají městem a hledají, kde budeme spát. Kolem prochází lidi vracející se z večírků nebo jdoucí do práce. Nějaký týpek se vymočí na stěnu nádherného domu, který si záhy odemkne a vejde. Nate a Peter se vracejí oznámit, že nic nenašli a běží opačným směrem. Z křoví vyskočí asi čtyřicetiletá žena a upravuje si sukni. Asi deset sekund po ní jakoby náhodou ze stejného křoví vyskočí kus chlapa. Nate a Peter se vracejí s tím, že našli cestu, ale zatím tam nemůžeme jít.
Sedáme do příjemné kavárny, sledujeme televizi, Sara usne na stole, Nate a Peter vedou absurdní dialogy a pokládají je absurdními gesty, já se směju, Belmin je zpruzený, Reetta je mimo. Po třech hodinách tohoto a společnému použití toalety (pokud je chcete dostat na dámy, musíte projít kolem všech pánských) jdeme do squatu, probouzíme pár anglicky mluvících dredařů a odkládáme si věci. Najednou se nikdo z nás necítí na to zůstat tam a spát. Jdeme do města.
Procházíme širokými světlými ulicemi a zelenými udržovanými parky, každý má uprostřed fontánu, potkáváme spoustu mladých dobře oblečených lidí, potkáme i nějaké lidi středního věku a důchodce, všichni jsou ale jako ze škatulky a podle poslední módy a všichni mají úžasné boty.
Jedeme se podívat do obchodního centra, kde snad bude výtah, v němž můžeme sehrát většinu toho, co jsme vymysleli. Všichni pomalu usínáme v tramvaji, potom Belmin zavelí vystupujem, já se divím, cože, už jsme tady a on, ne, ale kontrola jízdenek je tady. Vystoupíme, chvíli všichni stojíme na místě a koukáme, já se hlasitě raduju, to jsme to ale sehraní, jak se zavelí kontrola jízdenek a my vystoupíme jako jeden muž, Sara na mě kouká, Co?! Co?! Peter a Nate kvapně odchází, já si všimnu, že revizorka stojí vedle mě a běžím za nimi. Revizorka je drsná, má asi padesát a peroxid ve vlasech a říká něco chorvatsky, potom zřejmě pochopí a obratně využívá své znalosti angličtiny. Volá Yů no tiket, yů no tiket a ukazuje prstem, Reetta na ni finsky kouká, Reettina finská vlajka, kterou má přišitou na batohu, na ni taky kouká, revizorka vidí větší šance v Belminovi a Saře a Reetta znudeně odchází. Revizorka dokola opakuje Yů no tiket, Sara něco drmolí anglicky a Belmin předstírá, že nemluví vůbec, byť hovoří plynně pěti jazyky a chorvatština je jeden z nich. Když Sara zamává americkým pasem, revizorka zamává bankovkama a nakonec se, za použití Sařiny chorvatské slovní zásoby (Nemam, nemam.) dohodnou, že z původních 400 kuna a jít na policii, zaplatí jen 80 a z toho jim ještě revizorka zaplatí dva lístky a názorně předvede, jak je mají použít.
V euforii z této náhlé a velmi teatrální improvizace jdeme pěšky Záhřebem a přes lici na nás volá cyklista. Přejdeme a zjistíme, že je to jeden z těch, které jsem ráno probudili ve squatu, seznamujeme se, povídáme si tak dlouho, až je z toho piknik na chodníku, cyklista je Němec a Peter je rád, že může mluvit německy a my ostatní se bavíme s náhodně kolemjdoucím Američanem, který po minutě uzná, že má taky docela zájem spát ve squatu a Němec, že není problém. Když už na nás asi po dvacáté začne někdo chorvatsky hulákat, že nemáme co sedět na chodníku, jdeme na trh a nakoupíme kila zeleniny, potom se všichni společně vracíme do squatu a Peter vaří úžasný oběd. Zbytek dne se seznamujeme s různými obyvateli a přenocující ve squatu, dredatými Chorvaty, malíři, sochaři, spreyery, potom je tam taky spousta Američanů, akordeonistů, polykačů ohně, klaunů a lidí, co nedělají nic, několik psů a hodně kvalitní hudby. Krom asi tří domů plných studených pokojů, rozbitých oken, nicméně velmi útulně přecpaných obrazy, plastikami, hudebními nástroji a náhodnými věcmi, galerie, improvizovaného kina, několika ateliérů, divadelního sálu, dvora, který je určen výhradně spreyerům a několika útulných střech, které většinou slouží jako zkušebny a vůbec místa plná inspirace a krom velikého obýváku-jídelny-kuchyně, záchodů a sprch je tam taky bar. Je to mix Daniela, Klidu a Hlubiny (pokud tahle místa neznáte, je to prostě velká tmavá hala, plná nástěnných maleb á la třicátá léta, kde burácí jazz i drum´n´bass a mají tam české pivo). Tam trávíme večer.
Čtvrtek
Ranní hraní na ulici, téměř 100 kuna za necelou hodinu, jdeme to oslavit do příjemného jazzbaru docela dobrým chorvatským Tomislavem, potom už ani nemáme náladu hrát pro peníze, takže okupujeme park, hrajem spíše pro sebe a máme se dobře. Noc trávíme slavením Ilvaniných narozenin, Ilvana je náš dozor.
Pátek
Ráno vyjdeme do města, Reetta se snaží uskutečnit svůj experiment, hrát chvíli finsky a chvíli anglicky a spočítat, za co dostane více peněz, nakonec to kombinuje a dostává čokoládový puding, my si mezitím užíváme ruchu náměstí, na kterém probíhá festival vegetariánství, spousta ochutnávek zadarmo.
Potom objevím ty americké kluky, totiž dva mladíky, dost zarostlé a špinavé, jeden si to frčí na kytaru a druhý na kovový kbelík, z jehož středu vede struna přivázaná na druhém konci k tyči a defakto to funguje jako kontrabas. Oba ví, jak na to, umí zpívat, jsou sehraní, vydělávají si na tom docela pěkné peníze. Jsou zvyklí hrát s celou kapelou, kterou v New Orleans mají, všichni společně přiletěli do Evropy, ale potom se rozdělili a teď tihle dva cestují sami, stopem a přespávají na nádražích, na jídlo si vydělávají hraním a protože už začíná být docela zima, směřují do Španělska a snad si do té doby stihnout vydělat dost peněz, aby měli na letenku zpátky. Mám sto chutí jim říct, ať jdou taky spát do squatu, ať nespí venku, ale necítím se tam tak doma, abych tam někoho zvala.
Odpledne další geniální jídlo od Petera a příprava na další fázi našeho streetartu, když odcházíme, míjíme se ve dveřích s těmi dvěma kluky z New Orleans, které mezitím někdo jiný ze squatu pozval.
Mám radost z toho mixu všech národností a všech směrů v jednom domě, zní to utopicky, ale nenacházím na tom vážně vůbec nic negativního.
Sara říká, že Američani nemají žádnou vlastní kulturu, že když se dva takhle potkají v Záhřebu, nehlásí se k sobě, protože mezi s sebou necítí žádné spojení.
K večeru jsme se vydáváme dělat blbosti ve výtahu. Nejdříve v obchodním centru, sedíme každý v jednom rohu výtahu pro dejme tomu deset osob a máme zavázané oči, pokaždé, když se otevřou dveře, zmateně se rozhlížíme, vlastně vůbec nemůžeme vědět, co se děje kolem a dozvíme se to, až když se počtvrté ozve hlasité Vstaňte a já se odhodlám sundat si pásku přes oči a vidím čtyři sekuriťáky, jak hystericky řvou na Petera, Kdo jste, Co tady děláte?! Před výtahem fronta lidí tvářících se dost vyděšeně. Kdo by to čekal.
Přestože potom už nejsem pro, jdeme do obytného věžáku, v rychlosti se svlíkáme do plavek a nastupujeme do výtahu, lepíme na světlo červenou fólii a předstíráme horko jak v sauně, i když se nám kouří od pusy mrazem. První obyvatel domu, který chce výtah použít, se sice baví, nicméně hned vedle zrovna začíná angličtina pro nejmenší, tudíž nás vyhazuje, aby nás neviděly děti, my se znovu oblíkáme a jako zhrzení umělci se chceme jít poučit, jak to tedy máme dělat, co Muzea současného umění, které je hned vedle, ale zrovna ho zavírají.
Nakonec trávíme zbytek večera pitím kafe a užíváním si Záhřebu.
Sobota
Velmi brzy ráno vychází Reetta a Sara s krabičkou kříd psát po chodnících celého města otázky vyvolávající otázky a Nate s Peterem lepit plakáty (vyvolávající spíše než plakání taky otázky). Zbytek soboty trávíme v restauraci, kde lacino dostanete menu obsahující polévku, salát, druhý chod, palačinku, sklenici mléka, kafe a vodu. Potom už se jen procházíme a válíme se v parku, a odjždíme.
Celkově jsme toho umění moc neudělali, ale jsem spokojená, inspirovaná a chci jet do Záhřebu znovu! A všem doporučuju!
PS. Odkaz na oficiální blog projektu - http://mostarinzagreb.blogspot.com/ a více fotek se postupně objeví na Facebooku.
Kopie: Všem, kteří chtějí cestovat.
Předmět: Projectweek - streetart in Zagreb
Přiložit soubor:
Pondělí
Celý den na poloprázdné rezidenci, nicnedělání s Reettou, Finkou bydlící v lese nedaleko cedule Vítejte uprostřed ničeho. Reetta taky hraje na piáno a zpívá a má autoharfu, skládá celkem kvalitní hudbu a texty, má v pokoji kelímek s mrtvou můrou, což je její jediný kamarád (kelímek nebo můra?) a je to asi tak trochu upír, celá bílá a blonďatá, po minutě na sluníčku absolutně spálená a smrtelně alergická na česnek.
Úterý
Hodina zpěvu, balení, těšení, partie šachu Reetta versus všichni, kteří si nepřejí, aby všechny Veroničiny figurky umřely. Večer odjezd do Záhřebu. Autobusem.
Středa
Pět hodin ráno. Tramvaje. Billboardy. Nádraží, které vypadá jako nádraží. Procházka městem, chladno, parky, starobylé budovy, vlajky Chorvatska a Evropské Unie. Sara, Reetta, Belmin a já sedíme n lavičce, Nate a Peter utíkají městem a hledají, kde budeme spát. Kolem prochází lidi vracející se z večírků nebo jdoucí do práce. Nějaký týpek se vymočí na stěnu nádherného domu, který si záhy odemkne a vejde. Nate a Peter se vracejí oznámit, že nic nenašli a běží opačným směrem. Z křoví vyskočí asi čtyřicetiletá žena a upravuje si sukni. Asi deset sekund po ní jakoby náhodou ze stejného křoví vyskočí kus chlapa. Nate a Peter se vracejí s tím, že našli cestu, ale zatím tam nemůžeme jít.
Sedáme do příjemné kavárny, sledujeme televizi, Sara usne na stole, Nate a Peter vedou absurdní dialogy a pokládají je absurdními gesty, já se směju, Belmin je zpruzený, Reetta je mimo. Po třech hodinách tohoto a společnému použití toalety (pokud je chcete dostat na dámy, musíte projít kolem všech pánských) jdeme do squatu, probouzíme pár anglicky mluvících dredařů a odkládáme si věci. Najednou se nikdo z nás necítí na to zůstat tam a spát. Jdeme do města.
Procházíme širokými světlými ulicemi a zelenými udržovanými parky, každý má uprostřed fontánu, potkáváme spoustu mladých dobře oblečených lidí, potkáme i nějaké lidi středního věku a důchodce, všichni jsou ale jako ze škatulky a podle poslední módy a všichni mají úžasné boty.
Jedeme se podívat do obchodního centra, kde snad bude výtah, v němž můžeme sehrát většinu toho, co jsme vymysleli. Všichni pomalu usínáme v tramvaji, potom Belmin zavelí vystupujem, já se divím, cože, už jsme tady a on, ne, ale kontrola jízdenek je tady. Vystoupíme, chvíli všichni stojíme na místě a koukáme, já se hlasitě raduju, to jsme to ale sehraní, jak se zavelí kontrola jízdenek a my vystoupíme jako jeden muž, Sara na mě kouká, Co?! Co?! Peter a Nate kvapně odchází, já si všimnu, že revizorka stojí vedle mě a běžím za nimi. Revizorka je drsná, má asi padesát a peroxid ve vlasech a říká něco chorvatsky, potom zřejmě pochopí a obratně využívá své znalosti angličtiny. Volá Yů no tiket, yů no tiket a ukazuje prstem, Reetta na ni finsky kouká, Reettina finská vlajka, kterou má přišitou na batohu, na ni taky kouká, revizorka vidí větší šance v Belminovi a Saře a Reetta znudeně odchází. Revizorka dokola opakuje Yů no tiket, Sara něco drmolí anglicky a Belmin předstírá, že nemluví vůbec, byť hovoří plynně pěti jazyky a chorvatština je jeden z nich. Když Sara zamává americkým pasem, revizorka zamává bankovkama a nakonec se, za použití Sařiny chorvatské slovní zásoby (Nemam, nemam.) dohodnou, že z původních 400 kuna a jít na policii, zaplatí jen 80 a z toho jim ještě revizorka zaplatí dva lístky a názorně předvede, jak je mají použít.
V euforii z této náhlé a velmi teatrální improvizace jdeme pěšky Záhřebem a přes lici na nás volá cyklista. Přejdeme a zjistíme, že je to jeden z těch, které jsem ráno probudili ve squatu, seznamujeme se, povídáme si tak dlouho, až je z toho piknik na chodníku, cyklista je Němec a Peter je rád, že může mluvit německy a my ostatní se bavíme s náhodně kolemjdoucím Američanem, který po minutě uzná, že má taky docela zájem spát ve squatu a Němec, že není problém. Když už na nás asi po dvacáté začne někdo chorvatsky hulákat, že nemáme co sedět na chodníku, jdeme na trh a nakoupíme kila zeleniny, potom se všichni společně vracíme do squatu a Peter vaří úžasný oběd. Zbytek dne se seznamujeme s různými obyvateli a přenocující ve squatu, dredatými Chorvaty, malíři, sochaři, spreyery, potom je tam taky spousta Američanů, akordeonistů, polykačů ohně, klaunů a lidí, co nedělají nic, několik psů a hodně kvalitní hudby. Krom asi tří domů plných studených pokojů, rozbitých oken, nicméně velmi útulně přecpaných obrazy, plastikami, hudebními nástroji a náhodnými věcmi, galerie, improvizovaného kina, několika ateliérů, divadelního sálu, dvora, který je určen výhradně spreyerům a několika útulných střech, které většinou slouží jako zkušebny a vůbec místa plná inspirace a krom velikého obýváku-jídelny-kuchyně, záchodů a sprch je tam taky bar. Je to mix Daniela, Klidu a Hlubiny (pokud tahle místa neznáte, je to prostě velká tmavá hala, plná nástěnných maleb á la třicátá léta, kde burácí jazz i drum´n´bass a mají tam české pivo). Tam trávíme večer.
Čtvrtek
Ranní hraní na ulici, téměř 100 kuna za necelou hodinu, jdeme to oslavit do příjemného jazzbaru docela dobrým chorvatským Tomislavem, potom už ani nemáme náladu hrát pro peníze, takže okupujeme park, hrajem spíše pro sebe a máme se dobře. Noc trávíme slavením Ilvaniných narozenin, Ilvana je náš dozor.
Pátek
Ráno vyjdeme do města, Reetta se snaží uskutečnit svůj experiment, hrát chvíli finsky a chvíli anglicky a spočítat, za co dostane více peněz, nakonec to kombinuje a dostává čokoládový puding, my si mezitím užíváme ruchu náměstí, na kterém probíhá festival vegetariánství, spousta ochutnávek zadarmo.
Potom objevím ty americké kluky, totiž dva mladíky, dost zarostlé a špinavé, jeden si to frčí na kytaru a druhý na kovový kbelík, z jehož středu vede struna přivázaná na druhém konci k tyči a defakto to funguje jako kontrabas. Oba ví, jak na to, umí zpívat, jsou sehraní, vydělávají si na tom docela pěkné peníze. Jsou zvyklí hrát s celou kapelou, kterou v New Orleans mají, všichni společně přiletěli do Evropy, ale potom se rozdělili a teď tihle dva cestují sami, stopem a přespávají na nádražích, na jídlo si vydělávají hraním a protože už začíná být docela zima, směřují do Španělska a snad si do té doby stihnout vydělat dost peněz, aby měli na letenku zpátky. Mám sto chutí jim říct, ať jdou taky spát do squatu, ať nespí venku, ale necítím se tam tak doma, abych tam někoho zvala.
Odpledne další geniální jídlo od Petera a příprava na další fázi našeho streetartu, když odcházíme, míjíme se ve dveřích s těmi dvěma kluky z New Orleans, které mezitím někdo jiný ze squatu pozval.
Mám radost z toho mixu všech národností a všech směrů v jednom domě, zní to utopicky, ale nenacházím na tom vážně vůbec nic negativního.
Sara říká, že Američani nemají žádnou vlastní kulturu, že když se dva takhle potkají v Záhřebu, nehlásí se k sobě, protože mezi s sebou necítí žádné spojení.
K večeru jsme se vydáváme dělat blbosti ve výtahu. Nejdříve v obchodním centru, sedíme každý v jednom rohu výtahu pro dejme tomu deset osob a máme zavázané oči, pokaždé, když se otevřou dveře, zmateně se rozhlížíme, vlastně vůbec nemůžeme vědět, co se děje kolem a dozvíme se to, až když se počtvrté ozve hlasité Vstaňte a já se odhodlám sundat si pásku přes oči a vidím čtyři sekuriťáky, jak hystericky řvou na Petera, Kdo jste, Co tady děláte?! Před výtahem fronta lidí tvářících se dost vyděšeně. Kdo by to čekal.
Přestože potom už nejsem pro, jdeme do obytného věžáku, v rychlosti se svlíkáme do plavek a nastupujeme do výtahu, lepíme na světlo červenou fólii a předstíráme horko jak v sauně, i když se nám kouří od pusy mrazem. První obyvatel domu, který chce výtah použít, se sice baví, nicméně hned vedle zrovna začíná angličtina pro nejmenší, tudíž nás vyhazuje, aby nás neviděly děti, my se znovu oblíkáme a jako zhrzení umělci se chceme jít poučit, jak to tedy máme dělat, co Muzea současného umění, které je hned vedle, ale zrovna ho zavírají.
Nakonec trávíme zbytek večera pitím kafe a užíváním si Záhřebu.
Sobota
Velmi brzy ráno vychází Reetta a Sara s krabičkou kříd psát po chodnících celého města otázky vyvolávající otázky a Nate s Peterem lepit plakáty (vyvolávající spíše než plakání taky otázky). Zbytek soboty trávíme v restauraci, kde lacino dostanete menu obsahující polévku, salát, druhý chod, palačinku, sklenici mléka, kafe a vodu. Potom už se jen procházíme a válíme se v parku, a odjždíme.
Celkově jsme toho umění moc neudělali, ale jsem spokojená, inspirovaná a chci jet do Záhřebu znovu! A všem doporučuju!
PS. Odkaz na oficiální blog projektu - http://mostarinzagreb.blogspot.com/ a více fotek se postupně objeví na Facebooku.
sobota 1. října 2011
Mostar 31
Už jsem tu měsíc. Docela se cítím jako doma, ale přesto je tady stále mnoho nových věcí. Přicházejí až děsivě rychlým tempem.
Došla jsem k tomu, že češtinu i angličtinu používám asi stejně často.
Trochu něco o lidech. Říkalo se, že jeden náš budoucí spolužák je vnuk současného vládce Severní Korey. Přišlo mi to jako dobrý vtip a ten ještě podpořil Facebook, který mi ukazoval, že Hansol Kim přidal Marxe, Engelse a Che Guevaru mezi osobnosti, které ho inspirují.
Teď už Hansol Kim na Facebooku není. Možná ho naštvalo, že ve finských hlavních zprávách použili jako jeden z obrázků k hlavním událostem dne jeho profilovou fotku. Nicméně se o tom mluvilo i v jiných zemích, protože skoro každý tady o něm dostal nějakou zprávu od rodičů.
Jaký je? Bude se k svému jménu hlásit nebo to nebude považovat za směrodatné? Jsem na to hodně zvědavá.
Něco o jídle - nejsem schopna pochopit zdejší zálibu v jezení příloh k přílohám. Mám na mysli dát si na oběd brambory s těstovinami a rýžovým salátem, místo masa můžete dostat rýži v trojobale a ze všeho nejlepší je zajíst to chlebem. Hodně se tu prodává rýžová čokoláda. Leží mi na stole, pomalu se odhodlávám.
Pečivo mi tady moc nechutná, má tak tvrdou kůrku, že to rozedře pusu. Čínské polívky, to teda vůbec nejsou žádné čínské polívky. Snadkosti jsou povětšinou extrémně přeslazené.
Ale zase se občas dostanu k nějaké cizí kuchyni -od finských mumínkových bonbonů přes nizozemské wafle a čínské sušenky až k židovské novoroční hostině, po které tedy musím konstatovat, že je štěstí, že to musí jíst jen jednou za rok-, ale vůbec se nezlobím, když mi v noci zaklepou na dveře dvě Židovky, jestli nechci karamel. No a taky se dá v Bosně koupit výborný puding v krabičce. A všude jsou granátová jablka, která jsou už teď výborná a to ještě nejsou zralá. Můžeme si je jen tak utrhnout a sníst.
Zajímá mě, jak to se mnou bude v divadle. Ten předmět je dost intenzivní (ostatně jako všechny předměty), každý den máme tak tři hodiny, převážně ve stylu Stanislavského, nic není jen tak, Sněženka je stará škola a ani na chvíli si neodpočinem. Navíc musíme mít první představení hotové do konce listopadu. Takže ve zbytku měsíce, kdy nemáme hodiny, máme spoustu úkolů.
Do toho máme dost intenzivní lekce klaunství, které mě většinou nabijí neuvěřitelně euforickou energií, které se tak tři dny nemůžu zbavit. Což je zajímavé proto, že Peter, který je většinou zdrojem toho nadšení, je mimo klaunství docela mimo. Tak Dyťasovsky mimo. A moc nechápe vtipy. Nebo prostě jen nejsem vtipná.
A konečně, mám taky strašně moc nápadů. Asi mi z nich praskne hlava. Mám pocit, že bych neměla nikdy spát a pořád jen něco tvořit a číst.
Rozdíl mezi mezinárodními a místními studenty UWCiM vidím v sebvědomí. Nechci zobecňovat. Toto je můj názor, který vznikl za měsíc, co tady jsem a určitě se bude ještě hodně formovat. Ale zatím: místní jsou hlasití, v hodinách zapáleně diskutují, občas, i když ne moc často, opakují cizí názory jinými slovy a když ne, stejně mají potřebu se přihlásit, aby řekli aspoň, že s někým souhlasí. Jsou tady extrémy jako Stefan, který dostal z testu z matematiky 6 a ne 7 (což je nejlepší) a nahlas prohlašoval, že když už on nemá sedmičku, tak kdo jiný může mít (přitom ji pár lidí mělo), anebo Ana, která je nejen vždy první v diskuzi, ale je odhodlaná reagovat na úplně každý další příspěvek a odpovídat na všechny otázky učitelky, byť nejsou určeny jí a kolikrát to ani nejsou otázky. Ana si taky myslí, že jí některé části rezidence patří. Tak například když jsem šla použít ten z asi deseti záchodů, co tady máme, který je naproti jejího pokoje, začala urputně klepat na dveře a řvala po mně, ať okamžitě vypadnu.
Další zajímavý případ je Damir, který je tady teprve asi čtyři dny - přijel teď, protože to tady jedna slečna už vzdala a protože je teprve začátek roku, ještě stihne všechno dohnat. Máme spolu hodiny divadla, už na té první se projevilo jeho extrémní sebevědomí. Na otázku, jaké má zkušenosti s divadlem, odpověděl, že mnohé. Potom přešel do svého jazyka a vyjmenoval asi deset her, ve kterých hrál hlavní roli. (V hodinách se smí mluvit jen anglicky a je docela hloupé, když vede student s učitelem rozhovor, kterému nikdo jiný nemůže rozumět.) Kterou z divadelních profesí byste chtěli dělat? Já chci být určitě herec, protože na to mám talent, vím, že lidi baví se na mě dívat a mě baví, že se na mě dívají. Angličtina naší učitelky divadla sice není moc dobrá, ale dokážeme se pochopit. Damir ale, snad aby nám to usnadnil, se snaží všechno za ni vysvětlovat lépe (protože on všechna cvičení a hry zná, on už to všechno dávno dělal), u toho přímo podsouvá, jak je to správné, jak se máme cítit a takovéhle věci, které má každý jiné.
Většina těch, co o sobě nikdy neřekli, že jsou v divadle dobří, je lepší než on, pokud jsem schopna soudit. Ale raději nebudu předbíhat. Třeba je tohle zatím jen jeho stydlivá, nerozkoukaná fáze.
To jsou ti nejlepší.
Paradox je, že z většiny zemí se sem po napsání všech esejí, životopisů, motivačních dopisů, pohovorů, testů a podstoupení té snad nejtěžší zkoušky - sehnání všech razítek, lékařských potvrzení a víza dostane jeden člověk. Z Bosny a Hercegoviny čtyřicet. Přesto je potřeba si zachovat převahu, když to nejde jinak, tak zarputilým používání místních jazyků.
Každopádně, je třeba, Veroniko, připustit, že nemusím mít vždycky pravdu.
Rádio je báječná věc. Není nad to si zapnout Vltavu, dozvědět se, že zprávy četl Petr Gojda a vědět, že Petr Gojda teď tím pádem pomalu odchází ze studia, vychází do pražských ulic a možná se staví někam do HanyBany a dá si pivo s lidma co tam potká, mezitím co já a spousta jiných lidí, kteří umí česky (což je na tom právě to nejlepší), zůstaneme s Vltavou a budeme vědět, že ať jsme kde jsme, všichni teď slyšíme to stejné. A když pak přesně o půlnoci hrají státní hymnu (ty vole), začínám se cítit jako zapšklý vlastenec.
Došla jsem k tomu, že češtinu i angličtinu používám asi stejně často.
Trochu něco o lidech. Říkalo se, že jeden náš budoucí spolužák je vnuk současného vládce Severní Korey. Přišlo mi to jako dobrý vtip a ten ještě podpořil Facebook, který mi ukazoval, že Hansol Kim přidal Marxe, Engelse a Che Guevaru mezi osobnosti, které ho inspirují.
Teď už Hansol Kim na Facebooku není. Možná ho naštvalo, že ve finských hlavních zprávách použili jako jeden z obrázků k hlavním událostem dne jeho profilovou fotku. Nicméně se o tom mluvilo i v jiných zemích, protože skoro každý tady o něm dostal nějakou zprávu od rodičů.
Jaký je? Bude se k svému jménu hlásit nebo to nebude považovat za směrodatné? Jsem na to hodně zvědavá.
Něco o jídle - nejsem schopna pochopit zdejší zálibu v jezení příloh k přílohám. Mám na mysli dát si na oběd brambory s těstovinami a rýžovým salátem, místo masa můžete dostat rýži v trojobale a ze všeho nejlepší je zajíst to chlebem. Hodně se tu prodává rýžová čokoláda. Leží mi na stole, pomalu se odhodlávám.
Pečivo mi tady moc nechutná, má tak tvrdou kůrku, že to rozedře pusu. Čínské polívky, to teda vůbec nejsou žádné čínské polívky. Snadkosti jsou povětšinou extrémně přeslazené.
Ale zase se občas dostanu k nějaké cizí kuchyni -od finských mumínkových bonbonů přes nizozemské wafle a čínské sušenky až k židovské novoroční hostině, po které tedy musím konstatovat, že je štěstí, že to musí jíst jen jednou za rok-, ale vůbec se nezlobím, když mi v noci zaklepou na dveře dvě Židovky, jestli nechci karamel. No a taky se dá v Bosně koupit výborný puding v krabičce. A všude jsou granátová jablka, která jsou už teď výborná a to ještě nejsou zralá. Můžeme si je jen tak utrhnout a sníst.
Zajímá mě, jak to se mnou bude v divadle. Ten předmět je dost intenzivní (ostatně jako všechny předměty), každý den máme tak tři hodiny, převážně ve stylu Stanislavského, nic není jen tak, Sněženka je stará škola a ani na chvíli si neodpočinem. Navíc musíme mít první představení hotové do konce listopadu. Takže ve zbytku měsíce, kdy nemáme hodiny, máme spoustu úkolů.
Do toho máme dost intenzivní lekce klaunství, které mě většinou nabijí neuvěřitelně euforickou energií, které se tak tři dny nemůžu zbavit. Což je zajímavé proto, že Peter, který je většinou zdrojem toho nadšení, je mimo klaunství docela mimo. Tak Dyťasovsky mimo. A moc nechápe vtipy. Nebo prostě jen nejsem vtipná.
A konečně, mám taky strašně moc nápadů. Asi mi z nich praskne hlava. Mám pocit, že bych neměla nikdy spát a pořád jen něco tvořit a číst.
Rozdíl mezi mezinárodními a místními studenty UWCiM vidím v sebvědomí. Nechci zobecňovat. Toto je můj názor, který vznikl za měsíc, co tady jsem a určitě se bude ještě hodně formovat. Ale zatím: místní jsou hlasití, v hodinách zapáleně diskutují, občas, i když ne moc často, opakují cizí názory jinými slovy a když ne, stejně mají potřebu se přihlásit, aby řekli aspoň, že s někým souhlasí. Jsou tady extrémy jako Stefan, který dostal z testu z matematiky 6 a ne 7 (což je nejlepší) a nahlas prohlašoval, že když už on nemá sedmičku, tak kdo jiný může mít (přitom ji pár lidí mělo), anebo Ana, která je nejen vždy první v diskuzi, ale je odhodlaná reagovat na úplně každý další příspěvek a odpovídat na všechny otázky učitelky, byť nejsou určeny jí a kolikrát to ani nejsou otázky. Ana si taky myslí, že jí některé části rezidence patří. Tak například když jsem šla použít ten z asi deseti záchodů, co tady máme, který je naproti jejího pokoje, začala urputně klepat na dveře a řvala po mně, ať okamžitě vypadnu.
Další zajímavý případ je Damir, který je tady teprve asi čtyři dny - přijel teď, protože to tady jedna slečna už vzdala a protože je teprve začátek roku, ještě stihne všechno dohnat. Máme spolu hodiny divadla, už na té první se projevilo jeho extrémní sebevědomí. Na otázku, jaké má zkušenosti s divadlem, odpověděl, že mnohé. Potom přešel do svého jazyka a vyjmenoval asi deset her, ve kterých hrál hlavní roli. (V hodinách se smí mluvit jen anglicky a je docela hloupé, když vede student s učitelem rozhovor, kterému nikdo jiný nemůže rozumět.) Kterou z divadelních profesí byste chtěli dělat? Já chci být určitě herec, protože na to mám talent, vím, že lidi baví se na mě dívat a mě baví, že se na mě dívají. Angličtina naší učitelky divadla sice není moc dobrá, ale dokážeme se pochopit. Damir ale, snad aby nám to usnadnil, se snaží všechno za ni vysvětlovat lépe (protože on všechna cvičení a hry zná, on už to všechno dávno dělal), u toho přímo podsouvá, jak je to správné, jak se máme cítit a takovéhle věci, které má každý jiné.
Většina těch, co o sobě nikdy neřekli, že jsou v divadle dobří, je lepší než on, pokud jsem schopna soudit. Ale raději nebudu předbíhat. Třeba je tohle zatím jen jeho stydlivá, nerozkoukaná fáze.
To jsou ti nejlepší.
Paradox je, že z většiny zemí se sem po napsání všech esejí, životopisů, motivačních dopisů, pohovorů, testů a podstoupení té snad nejtěžší zkoušky - sehnání všech razítek, lékařských potvrzení a víza dostane jeden člověk. Z Bosny a Hercegoviny čtyřicet. Přesto je potřeba si zachovat převahu, když to nejde jinak, tak zarputilým používání místních jazyků.
Každopádně, je třeba, Veroniko, připustit, že nemusím mít vždycky pravdu.
Rádio je báječná věc. Není nad to si zapnout Vltavu, dozvědět se, že zprávy četl Petr Gojda a vědět, že Petr Gojda teď tím pádem pomalu odchází ze studia, vychází do pražských ulic a možná se staví někam do HanyBany a dá si pivo s lidma co tam potká, mezitím co já a spousta jiných lidí, kteří umí česky (což je na tom právě to nejlepší), zůstaneme s Vltavou a budeme vědět, že ať jsme kde jsme, všichni teď slyšíme to stejné. A když pak přesně o půlnoci hrají státní hymnu (ty vole), začínám se cítit jako zapšklý vlastenec.
pondělí 26. září 2011
Mostar 26
Všechno co je domácí, je skvělé: zelenina, šťáva, syrnica i rakja.
Všechno, co je tady, je jejich majetek: "Voda řeky Neretvy je tady tak čistá, že ji můžete pít," řekne týpek, co má na starost bezpečnost našeho raftu a jen co se napiju, hodí do řeky Neretvy nedopalek.
Jsou tady nepříjemní lidi, co se nesnaží komunikovat, učitelky ze základky nebo z gymnázia, co do vás natvrdo vrazí, i když vás vidí a vidí, že nemáte kam uhnout, mladí lidi, co po vás přes ulici pořvávají, Hej ty si z Ameriky, hej?
Jsou tady staré paní, co venčí pejsky a jsou schopné vám anglicky vysvětlit, jak se kam dostat, jsou tady českoslovenští vyvolávači fotek, jsou tady paní na poště, co ovládají jazyk obrázků a jsou tady postarší pánové s tak precizní výslovností, že už vím, jak se seznámili se svými manželkami.
Ještě mi nepřišla žádná pošta a ještě nikomu nepřišla žádná odsud - mám z toho stejný pocit, jako když Antonín ne a ne odstopovat z Prahy.
Jsou tady lidé, co zažili válku.
A když válka zničila Stari most, řekli si: "No co, však my postavíme ještě starší."
Všechno, co je tady, je jejich majetek: "Voda řeky Neretvy je tady tak čistá, že ji můžete pít," řekne týpek, co má na starost bezpečnost našeho raftu a jen co se napiju, hodí do řeky Neretvy nedopalek.
Jsou tady nepříjemní lidi, co se nesnaží komunikovat, učitelky ze základky nebo z gymnázia, co do vás natvrdo vrazí, i když vás vidí a vidí, že nemáte kam uhnout, mladí lidi, co po vás přes ulici pořvávají, Hej ty si z Ameriky, hej?
Jsou tady staré paní, co venčí pejsky a jsou schopné vám anglicky vysvětlit, jak se kam dostat, jsou tady českoslovenští vyvolávači fotek, jsou tady paní na poště, co ovládají jazyk obrázků a jsou tady postarší pánové s tak precizní výslovností, že už vím, jak se seznámili se svými manželkami.
Ještě mi nepřišla žádná pošta a ještě nikomu nepřišla žádná odsud - mám z toho stejný pocit, jako když Antonín ne a ne odstopovat z Prahy.
Jsou tady lidé, co zažili válku.
A když válka zničila Stari most, řekli si: "No co, však my postavíme ještě starší."
pondělí 19. září 2011
19. den v Mostaru, třetí den v krizi a co ji vyřešilo
Krize začla v sobotu, kdy jsem si sbalila všechny vlastně dosud nevybalené věci a taxíkem dojela z Musaly (rezidence, kde jsem dosud bydlela v pokoji, který byl pro čtyři lidi dost malý) na Sušac, kde pro mě měl být volný pokoj. Přestože jsem se dohodla se všemi, se kterými jsem se dohodnout měla, nic nebylo podle plánu, místnost byla zamčená a já jsem samými nervy, že nemám kde spát a nemám se kde učit a mám docela dost práce a úkolů, které nejsem schopna udělat, když myslím na to, že budu muset ještě nevím kdy vyklidit tu místnost, ve které mám bydlet, vybalit si všechny věci, prostě zalezla do postele a četla Harryho Pottera.
Na vegetariánství jsem se vykašlala. Stačilo.
V neděli v deset večer se situace pohla k lepšímu, poněvadž housemum odemkla místnost a pár úžasných spolužáků se mnou vynosilo věci, které tam byly, a vůbec se zabydlet.
Moje spolubydlící se jmenuje Weronika. Je z Gdyně. Je super.
Po nastěhování mi bylo lépe, ale za chvíli jsem už zase bojovala s krizí, poněvadž jsem neměla hotové úkoly a co hůř, neměla jsem ponětí, jak je mám udělat. Snažila jsem se o to do půl čtvrté, ale marně. Po pár hodinách spánku jsem stále v krizi šla do školy, měla jsem sice jen tři hodiny, nicméně to bylo docela úmorné, protože jsem ani v jedné z nich nevěděla, která bije.
A jak jsem byla tak hrozně unavená, nešťastná, naštvaná a nervózní, začalo foukat. A potom krapat. A potom pršet a potom lít jak z konve a potom se i blýskalo a já jsem došla na rezidenci na kost promoklá, což bylo to nejlepší, co se mi za poslední dny stalo.
Pak už se děly jen dobré věci, povedlo se mi udělat všechny domácí úkoly na zítra, koupila jsem si kafe a čokolády do zásoby a potom Weronika začala poštět dobrou hudbu a my jsme začly skákat po postelích a tancovat. Mamka mi poslala povzbudivý mail. Peter Lorenz mi poslal mail, že se mnou počítají na project week Streetart v Zagrebu.
Upřímně, dávám si čas tak do pátku než budu mít další krizi.
Ale tak to přece bylo i v Ostravě.
Na vegetariánství jsem se vykašlala. Stačilo.
V neděli v deset večer se situace pohla k lepšímu, poněvadž housemum odemkla místnost a pár úžasných spolužáků se mnou vynosilo věci, které tam byly, a vůbec se zabydlet.
Moje spolubydlící se jmenuje Weronika. Je z Gdyně. Je super.
Po nastěhování mi bylo lépe, ale za chvíli jsem už zase bojovala s krizí, poněvadž jsem neměla hotové úkoly a co hůř, neměla jsem ponětí, jak je mám udělat. Snažila jsem se o to do půl čtvrté, ale marně. Po pár hodinách spánku jsem stále v krizi šla do školy, měla jsem sice jen tři hodiny, nicméně to bylo docela úmorné, protože jsem ani v jedné z nich nevěděla, která bije.
A jak jsem byla tak hrozně unavená, nešťastná, naštvaná a nervózní, začalo foukat. A potom krapat. A potom pršet a potom lít jak z konve a potom se i blýskalo a já jsem došla na rezidenci na kost promoklá, což bylo to nejlepší, co se mi za poslední dny stalo.
Pak už se děly jen dobré věci, povedlo se mi udělat všechny domácí úkoly na zítra, koupila jsem si kafe a čokolády do zásoby a potom Weronika začala poštět dobrou hudbu a my jsme začly skákat po postelích a tancovat. Mamka mi poslala povzbudivý mail. Peter Lorenz mi poslal mail, že se mnou počítají na project week Streetart v Zagrebu.
Upřímně, dávám si čas tak do pátku než budu mít další krizi.
Ale tak to přece bylo i v Ostravě.
středa 14. září 2011
Mostar, den 14 a jak to dopadlo s vegetariánstvím
Tak jsem tu dva týdny.
Když jsem se v pondělí rozhodla být vegetariánem, neobešlo se to bez jistých komplikací. Mladík, co nám nakládá na talíře, mi řekl, že je to možné až příští týden, poněvadž tento týden jsem evidovaná jako nevegetarián. Nicméně jídelníčkový týden trvá od úterý do úterý, takže hned další den už jsem si na něčem s kousky něčeho v trojobale s něčím.
Ekologie se začne řešit nejspíš příští týden, potom tedy zkusím nějak přispět, pomoct. Nejbližší barevné popelnice jsou prý v jiném kraji (nejsem si jistá, jak je to s územním rozdělením).
Co ale ještě udělám, abych byla více eco-friendly, je kalíšek.
Pokud jste slabší povahy nebo nemáte rádi krev, skočte až na . opakuji .
Kalíšek, jak někdo víme od Ivetky Kocifajové už kolik let, je něco jako opakovatelně použitelný tampon. Díky UWCiM jsem se s ním setkala reálně. Kdyby nic, tak za tohle jsem vděčná.
Kalíšek - mooncup - je ekologičtější, zdravější, levnější. Podle našich neprofesionálních výpočtů (na profesionálních kalkulačkách, které jdou zapojit do počítače, umí napsat celou abecedu a mají paměť jako slon a jejichž ztráta by znamenala, že bych musela domů dostopovat), lze za život díky kalíšku ušetřit 30 000 Kč. U nás lze zakoupit pouze v Brně.
Zde odkaz: http://www.mooncup.co.uk/
A kdyby bylo cokoliv nejasného, vyrobím instruktážní video, kde Claudia všechno vysvětlí, popíše, nadchne vás pro to a pokud je pro vás Brno daleko, pošle vám přese mě zboží ze Španělska.
. opakuji .
Dnes proběhla v angličtině první zapálená debata (a tím způsobem by tato škola vlastně měla fungovat). Spolužáci se hlásili o slovo jeden za druhým, každý měl svůj názor, každý měl co říct, dokonce si párkrát i oponovali, každý měl předem na papíře vypracovaný svůj názor a diskuze tedy byla velmi konstruktivní a na úrovni. Tématem bylo používání podestýlek pro kočky.
Jen na konci debaty se na mě učitelka trochu káravě podívala, snad jí vadilo, že jsem se nezúčastnila, po celou dobu jsem se snažila potlačit smích a že jsem obě tyto (ne)činnosti dělala v češtině.
Jinak byl dnes neuvěřitelně plodný a kreativní den, takže mám hlavu plnou nových nápadů, potřebovala bych myslánku a taky mnohokrát více času.
A taky doufám, že tohle všichni čtete, že mi to okomentujete, že budeme diskutovat stejně zapáleně, jako kdyby se jednalo o stelivo pro kočky!
Když jsem se v pondělí rozhodla být vegetariánem, neobešlo se to bez jistých komplikací. Mladík, co nám nakládá na talíře, mi řekl, že je to možné až příští týden, poněvadž tento týden jsem evidovaná jako nevegetarián. Nicméně jídelníčkový týden trvá od úterý do úterý, takže hned další den už jsem si na něčem s kousky něčeho v trojobale s něčím.
Ekologie se začne řešit nejspíš příští týden, potom tedy zkusím nějak přispět, pomoct. Nejbližší barevné popelnice jsou prý v jiném kraji (nejsem si jistá, jak je to s územním rozdělením).
Co ale ještě udělám, abych byla více eco-friendly, je kalíšek.
Pokud jste slabší povahy nebo nemáte rádi krev, skočte až na . opakuji .
Kalíšek, jak někdo víme od Ivetky Kocifajové už kolik let, je něco jako opakovatelně použitelný tampon. Díky UWCiM jsem se s ním setkala reálně. Kdyby nic, tak za tohle jsem vděčná.
Kalíšek - mooncup - je ekologičtější, zdravější, levnější. Podle našich neprofesionálních výpočtů (na profesionálních kalkulačkách, které jdou zapojit do počítače, umí napsat celou abecedu a mají paměť jako slon a jejichž ztráta by znamenala, že bych musela domů dostopovat), lze za život díky kalíšku ušetřit 30 000 Kč. U nás lze zakoupit pouze v Brně.
Zde odkaz: http://www.mooncup.co.uk/
A kdyby bylo cokoliv nejasného, vyrobím instruktážní video, kde Claudia všechno vysvětlí, popíše, nadchne vás pro to a pokud je pro vás Brno daleko, pošle vám přese mě zboží ze Španělska.
. opakuji .
Dnes proběhla v angličtině první zapálená debata (a tím způsobem by tato škola vlastně měla fungovat). Spolužáci se hlásili o slovo jeden za druhým, každý měl svůj názor, každý měl co říct, dokonce si párkrát i oponovali, každý měl předem na papíře vypracovaný svůj názor a diskuze tedy byla velmi konstruktivní a na úrovni. Tématem bylo používání podestýlek pro kočky.
Jen na konci debaty se na mě učitelka trochu káravě podívala, snad jí vadilo, že jsem se nezúčastnila, po celou dobu jsem se snažila potlačit smích a že jsem obě tyto (ne)činnosti dělala v češtině.
Jinak byl dnes neuvěřitelně plodný a kreativní den, takže mám hlavu plnou nových nápadů, potřebovala bych myslánku a taky mnohokrát více času.
A taky doufám, že tohle všichni čtete, že mi to okomentujete, že budeme diskutovat stejně zapáleně, jako kdyby se jednalo o stelivo pro kočky!
úterý 13. září 2011
Mostar, den 12 - první část
Další myšlenky, kterých se nemůžu zbavit, když jsem v Mostaru.
Přemýšlím, že se stanu vegetariánem. Skoro pořád tady jíme mleté maso a z toho mám nepříjemný pocit. Hrozně mi to připomíná McDonald. Když už není mleté, je jak z jídelny. A vzhledem k tomu, že tady odpoledne nejdu domů, kde smůžu sníst něco, o čem vím, nebo jsem aspoň přesvědčená, že vím, odkud to pochází, zkusím to maso prostě nejíst. Budu na sebe samou myslet jako na laboratorní myš. Až dokud neuvidím zlaté prase.
Co se odpadu týče, mám za to, že moje normální chování (minimálně na zdejší poměry určitě) je dost eco-friendly a chci, aby to tak zůstalo, takže si tady zkusím zařídit takové podmínky, abych mohla aspoň třídit odpad. Jo, to je ta ekologie, o které mluvím. (Vyhazování obalů do košů mi přijde tak automatické, že o tom ani nepíšu, ačkoliv tady je to asi stejná rarita jako když má u nás někdo v bytě kompost.)
Nejsem jediná, kdo se od příjezdu cítí jako eco-enemy. Zajímalo by mě, jestli lidi tady se stanou dříve friendly to eco nebo friendly to my ego.
Jak dnes dopadlo mé vegetariánství napíšu brzy. Teď končím.
středa 7. září 2011
Týden v Mostaru
První týden za mnou.
Co je pro mě nového: musím se naučit přijmout lidi takové, jací jsou.
Hodiny divadla jsou něco nepředstavitelného. Učí Sněženka, ví, očem mluví, stará škola, ale spolužáci - všichni mají velký potenciál a jakýsi přirozený talent v sobě. Ale to, že jsem už někdy byla v divadle a dohromady viděla více her než všichni ostatní dohromady, že jsem dokonce i něco vytvořila a že polovina lidí, co znám, studuje nebo dělá divadlo, v Česku to nic neznamená, ale pro spolužáky je to něco neuvěřitelného. Z toho mám pocit, že to není jen tak. Že v Česku je vážně docela hodně divadla.
Pokrytectví - místní lidé, nechci zobecňovat, ale skutečně všichni z College, kteří jsou z Bosny, jsou nesmírně pořádní - většinou mají v pokoji na podlaze páskou oddělená místa, kde můžou chodit v botech a kde bez, některé extrémy dokonce před tou hranicí sundají boty, překročí a obují přezůvky, ve kterých pak chodí po tom asi jednom metru čtverečním, který pro sebe mají. Vysávali a vytírali by nejraději každý den.
Ale mimo pokoj - byla to první věc, které jsem si všimla, když jsem sem přijížděla - prázdné popelnice, vedle kterých se válí odpadky. Odpadky se válí všude. Všude. Místním nedělá problém odhodit to, co drží v ruce, byť je popelnice sebeblíž.
Myslela jsem, že UWC vede studenty k trochu zodpovědnějšímu chování vůči okolí. Ale žádný takový krok (jako třeba celoškolní třídění odpadu, což aspoň pokud vím, je v Česku normální), jsem nezaznamenala. A přitom - to přece musí být jeden z těch nejefektivnějších kroků. A pohled na osmnáctiletého kluka (studenta prestižní školy, mimochodem), který jen tak upustí obal od čokolády, kterou zrovna snědl - to je přece úplně absurdní. Vždyť tohle dokáže vyřešit jedna facka od maminky. Ta by ale musela padnout asi před patnácti lety.
Zkusím zjistit, jestli se s tím dá něco dělat, ale obávám se, že to tady nepůjde tak jako v Česku - koupit si ještě jeden koš a od pondělí začít třídit odpad, protože jsme si to prostě řekli. A abych řekla pravdu, docela mi to chybí - mít tu možnost.
To je asi tak všechno, co mě momentálně napadá.
Možná ještě něco napíšu.
A nechci, aby to znělo jako kritika, i když tam nějaký názor je. Chtěla jsem, aby to byl spíš popis situace.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)